Rodiče znal po hlase, jiný nemohl za umírajícím otcem. Traumata rodin, které rozdělila železná opona

Železná opona - pohraničníci v roce 1988
Železná opona - pohraničníci v roce 1988

Velké dějiny s počty obětí mohou být výčtem konkrétních událostí dané doby. Na jejich pozadí se ale odehrávají malé dějiny a osobní příběhy. Často slýcháme, že nejdůležitější jsou rodiny. A to je také obvykle „slabé místo“ každého z nás. Možná právě proto dokáží totalitní režimy udeřit právě na tato slabá místa… Nejinak tomu bylo i v komunistickém Československu.

Téma rozdělených rodin ještě není příliš zpracováno. Jedním z těch, kteří se mu věnují, je host pořadu, historik Prokop Tomek.

Rok 1968 mi obrátil život naruby: Emigrovala jsem z lásky. Příběh Lídy Rakušanové

Mnichovská léta ve Svobodné Evropě

Dodnes pracuje jako novinářka a posluchači Českého rozhlasu Plus ji mohou slyšet v pravidelných komentářích. Málokdo z nich možná ví, že když jedna z pozdějších ikon vysílání Svobodné Evropy zamlada odcházela z Československa, bylo to v první chvíli hlavně z osobních důvodů. Nebýt Pepy, tak bych neodešla, říká Lída Rakušanová.

„Otázka rodin rozdělených po únoru 1948 železnou oponou patří mezi vcelku opomíjená historická témata. Jako málokteré se přitom tyto bolestné příběhy dotkly zúčastněných a zcela změnily jejich životy. Jde o typický totalitní jev, který nemá v předcházejících dobách obdobu. Děti se stávaly rukojmími státu a nástrojem pro svévolné trestání a vydírání rodičů.“

Otce poznal jen po hlase

Zajímavé je, že rodiny rozdělené železnou oponou nacházíme ve všech čtyřech desetiletích historie komunistického Československa, byť jistou změnu znamenala proslulá Helsinská konference v roce 1975. Jednou z nich je rodina Pecháčkova. Otec Jaroslav, prvorepublikový demokrat, se po letech strávených v nacistickém vězení za účast v odboji, dostává do nejvyšších špiček vedení státu.

Po únoru i se svou manželkou v obavách utíkají na Západ, doma zůstávají jejich tři malé děti ve věku sedm let, tři roky a rok a půl. Mají být převedeny za nimi. K tomu už ale nedošlo, protože ona cesta byla prozrazena. Se svými rodiči se setkali až v dospělém věku, v roce 1966 na dovolené v Jugoslávii. Syn Pavel vzpomínal, že otce poznal pouze po hlase….

Dalším příběhem je dcera rodiny popravené političky Milady Horákové Jana. Jejímu otci se podařilo za hranice dostat, ona zůstal ve státě, který tak bezprecedentním způsobem zavraždil její zcela nevinnou matku. Otec zorganizoval pomoc, měla se dostat za hranice pomocí padělaných dokumentů. Nevyšlo to, estébáci celou akci zjistili a Jana se dostává na Západ až koncem 60. let.

Útěk a propagandistická kampaň

Příběhem, který plnil stránky světových médií a zaobírali se jím politici, novináři i sportovci, byl útěk rodiny Pořízkových z Prostějova. Otec Jiří byl již dříve ve vězení – za své skautské aktivity – a srpnová okupace v roce 1968 mladé manžele tak vyděsila, že na motorce přejíždějí do Rakouska. Doma zůstala jejich tříletá dcera Pavlína, posléze světová topmodelka.

Kohout, Landovský, Gruša… Československo zbavilo občanství stovky lidí a vyhnalo je za hranice

Archiv Moniky Arkai Dienstbierové. Václav Havel a Pavel Landovský

V dokumentu Charty 77 z října roku 1979 se můžeme dočíst: „Odnětí státního občanství člověku proti jeho vůli, tedy odnětí práva na vlast, je jednou z nejvyšších křivd, jakými lze člověka postihnout, dotýká se samotných základů lidské existence a patří mezi ty prostředky, jichž by vyspělé společnosti neměly užívat.“

Několikaleté úsilí, dostat svou dceru za rodiči do Švédska v sobě zahrnuje zatčení a uvěznění švédských pilotů, několik let života Pavlíniny matky zpět v Československu a také propagandistickou kampaň. V Rudém právu byl v roce 1971 uveřejněn text redaktora Jiřího Hečka pod názvem Demagogie kolem humanity, ve kterém je mimo jiné uvedeno:

„Naše úřady nemají zájem, aby nevinné děti sdílely mnohdy velmi nejistý osud svých lehkomyslných rodičů. A pokud rodiče projeví upřímnou snahu žít se svými dětmi, umožní jim naše úřady návrat do vlasti.“ Přeloženo je to jasně: pokud budou ochotni žít v nesvobodném státě, přijmout adekvátní tresty, mohou být se svými dětmi. Co na tom, že komunistický stát porušoval mezinárodní dohody i své vlastní zákony.

Nepustili ho ani za umírajícím otcem

Podobný byl příběh spisovatele Jana Beneše, literáta pronásledovaného za svá umělecká díla a veřejná vystoupení. Vystoupil se svým příběhem dokonce před Kongresem Spojených států amerických, kde žil. Trvalo dlouhá léta, než děti osobně viděl a mohli se setkat.

Přestože jistou humanizaci přinesla v roce 1975 Helsinská konference, i v 80. letech se objevují případy Pavla Landovského, kterému za jeho legálního pobytu v Rakousku bylo bezdůvodně odňato občanství a nemohl se do Československa vrátit, a jeho tehdy malého syna Jakuba nebo smutný příběh Slávy Volného, který ani v roce 1987 nemohl v Německu navštívit svého umírajícího otce, kterého viděl naposledy ve svých 12 letech v roce 1968.

Jedno mají ale tyto osudy společné – období tragických dní, kdy byly ony rodiny rozděleny železnou oponou, znamenaly roky, měsíce a dny, které jsou nenahraditelné a nelze vyčíslit jejich hodnotu. Všechny vztahy tím byly také negativně poznamenány.

Pořad Komunisté nerozdělovali rodiny?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Prokop Tomek, režii měl Michal Bureš.

            

Spustit audio

Související