Jeden z největších útěků na Západ se odehrál v roce 1951. „Vlak svobody“ dovezl cestující do západního Německa

V roce 1952, 10. března, zazněl ve vysílání rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa komentář publicisty Pavla Tigrida. V něm mimo jiné zaznělo:

„Když vloni v létě projel železnou oponou dnes už slavný vlak svobody, tak jsme si tu v exilu, vážení posluchači, povídali o tom, co všechno lidé nevymyslí, jen aby se dostali rychle a bezpečně z komunistického ráje.“ 

„Přišli sem do světa svobody pěšky, na kolech, na motocyklech, na traktorech, v nákladních autech, v obrněných autech, a dokonce i na hasičském voze, někteří přiletěli v dopravních letadlech komunistických aerolinií a jiní zase v malinkých jednomotorových létajících hračkách, někteří přeplavali široké řeky, přešli v přestrojení za mnichy nebo za tajemníky KSČ, prokopali tunely pod koncentračními tábory, přijeli na kánoích, v kajacích, nákladních lodích i parnících, cestovali na nápravách dálkových rychlíků, přijeli celým vlakem.“ 

Režimní krize

Připomínka „celého vlaku“ se týkala události, která proběhla rok předtím. Bylo to 11. září 1951, kdy vlak č. 3717, který jel z Chebu do Aše, nezastavil na konečné. „Souprava ani nebrzdila a dojela do Spolkové republiky Německo,“ vysvětluje host pořadu, historik Jan Kalous.

Diskuze: Nejúspěšnější útěk za železnou oponu - Vlak svobody

Osobní vlak číslo 3717 mířil 11. září 1951 odpoledne jako obvykle z Chebu do Aše. Tentokrát vezl nejen nic netušící cestující, ale i tři muže, kteří se rozhodli realizovat nejúspěšnější útěk za hranice co do počtu osob, které hranice přešly. Byli to Jaroslav Konvalinka, Karel Truksa a Jaroslav Švec.

Ve vlaku cestovalo 110 cestujících, kteří se zcela nečekaně dostali za hranice. 77 z nich se vrátilo do Československa, zbývající pak požádali v západním Německu o azyl.

A právě tento vlak je lidově označován „vlakem svobody“. Byl to jeden z nejmasovějších útěků na Západ. Odehrál se v době, kdy byla celá atmosféra v Československu špatná, jak popisuje historik Kalous.

„Na počátku 50. let se režim dostal do hluboké ekonomické, politické i sociální krize.  Veřejnost byla vystavena obrovskému tlaku, rozsah represe rostl, byly tady odbojové aktivity skupiny bratří Mašínů, na Moravě proběhly tzv. babické vraždy, z Mnichova začala vysílat rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa. V důsledku tzv. zostřujícího se třídního boje byl hledán nový nepřítel a toto úsilí bylo korunováno zatčením Rudolfa Slánského v listopadu roku 1951,“ dodává.

Pravda vs. propaganda

O to důležitější byla propagandistická sdělení komunistického režimu, Rudé právo uvedlo:

Rok 1950: Pryč odtud! Jak se letci RAF dostali se třemi dopravními letadly na Západ

• Upravit
• Smazat

Ojedinělá akce tří československých pilotů z 24. března 1950 vešla do dějin mezinárodní letecké dopravy. Přes všechna mimořádně tvrdá bezpečnostní opatření se jim podařilo v jediný den změnit směr letu civilních dopravních letadel startujících z Brna, Bratislavy a Prahy – a téměř ve stejný moment přistát na letišti Erding nedaleko Mnichova.

„Skupina teroristů, řízená a zásobovaná penězi i zbraněmi americkým agentem, provedla únos cestujících rychlíkového vlaku, který jel směrem z Chebu do Aše. Teroristé přinutili se zbraněmi v ruce služební personál a cestující, aby nezabraňovali přejezdu vlaku za československé hranice. (…) Na druhé straně hranic byl vlak již očekáván agenty amerického CIC, kteří se přivítali s teroristy. (…) Kromě teroristů, kteří únos již předem připravovali, ani jeden z československých občanů se nedal přemluvit, a naopak s hrdostí vlastní občanům lidově demokratického státu odmítli po celý první den přijímat stravu od Američanů.“ 

Kdybychom probírali větu po větě, tak je lze velmi jednoduše uvádět na „pravou míru“, vyvracet lži typu „ani jeden z československých občanů se nedal přemluvit“.  A tak se v západních Čechách objevily letáky, které měly název Pravda o vlaku svobody, ve kterých bylo mimo jiné uvedeno:

„V Československu jsme stále věděli, že jsme špehováni. Toto špehování a stálá nesvoboda jsou důvodem našeho útěku,“ řekl mladý mechanik ve vysílání Rádia Svobodná Evropa a jeho žena dodala: „Nechci, aby moje děti vyrostly jako otroci.“

Rozebírat okolnosti, které vedly dotyčné k tomu, aby riskovali život svůj a leckdy i život svých blízkých, by zřejmě bylo zbytečné. Ale je třeba si uvědomit, že cesty za svobodou byly různé a ne vždy úspěšné. „Na hranicích zahynulo více než 280 lidí, poslední mrtvý byl z léta roku 1989,“ vypočítává Kalous. 

Dnes si asi neumíme představit, co lidé v touze žít ve svobodě museli podstoupit. A není to historie tak vzdálená…