Postavy Cimrmana a Švejka vystihují český národ, každý ale jinak, míní cimrmanolog Tomáš Maleček

17. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Divadlo Járy Cimrmana - České nebe

První hru Divadla Járy Cimrmana navštívil ve svých jedenácti letech v jihomoravských Letovicích. Od té doby je pravidelným návštěvníkem představení z pera Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Historii divadla věnoval Tomáš Maleček také svoji diplomovou práci, kterou v současnosti vydává knižně.

„Dnes se mi stává, že když jdu do divadla na jiný humor, tak ho tam často nenacházím. Už jsem si zvykl na ten styl, který mi připadá autentický a ne prvoplánový. Není to to klasické, hrané, studované divadlo. Je to civilní, tak jak to známe z filmů Svěráka a Smoljaka,“ vypočítává Maleček důvody, co jej i po letech stále fascinuje na divadelních hrách, jejichž ústřední postavou je zneuznaný génius, vynálezce a cestovatel Jára Cimrman.

Čtěte také

Právě autentičnost je podle něj něčím, co dodnes plní divadelní sály po celé republice.

„Spousta lidí věří tomu, co ti vědci na jevišti vykládají. Myslí si, že je to pravda, že snad ani není možné, aby si to vymysleli. Oni si to přitom opravdu všechno vymysleli a vytvořili patnáctidílný cimrmanovský seriál, kterému všichni věří,“ říká mladý cimrmanolog.

Ačkoliv se některé hry dočkaly překladu do angličtiny a v současnosti čtyři z nich uvádí Žižkovské divadlo, většina jazykového i situačního humoru je podle Malečka nepřenositelná: „Autoři si vybírají právě hry, které jdou nejlépe transformovat. Ale jinak je to, jak říká Zdeněk Svěrák, tuzemák – ryze česká záležitost.“

Čtěte také

Naopak v češtině celá řada hlášek doslova zlidověla. Podobně, jako se tomu stalo například u Osudů dobrého vojáka Švejka.

„Ty dvě postavy spojuje nějaká naivita, i když je úplně jiná v obou druzích toho humoru. To, co představuje jak Švejk, tak Cimrman, je prototyp něčeho českého. Jsou odlišní, ale dohromady mají dar vystihnout český národ,“ myslí si.

Diváci z řad StB

Divadlo Járy Cimrmana neuniklo v minulosti ani pozornosti Státní bezpečnosti. Její příslušníci navštěvovali podle spisů celou řadu představení s jasným úkolem – poslouchat, co herci říkají.

„Když jsem viděl ten svazek Sprcha, což je svazek StB vedený na hru, která se nejdříve jmenovala Herberk posléze Lijavec, tak jsem nevěřil vlastním očím,“ přiznává Maleček.

Tomáš Maleček s diplomovou prací o Divadle Járy Cimrmana

„Myslím, že když se v roce 2007 dostal ten svazek do rukou Zdeňku Svěrákovi, tak také nevěřil vlastním očím. Ten svazek není vedený jen na hru samotnou a na to, co se v ní říká, ale i na rodinu Zdeňka Svěráka. Bylo vidět, že ho sledovali možná více, než si asi dokázal představit.“

Nakonec byl Lijavec jedinou hrou, která se dočkala tříletého zákazu. A Jára Cimrman pronikl i do komunistické státní televize. „Už nezjistíme, jestli je to pravda, ale více herců mi říkalo, že na jejich představení často chodily děti komunistických oficírů, které prosily rodiče, aby Cimrmany nezakazovali. Nebo alespoň tu konkrétní hru, protože se jim líbí. Takže je možné, že nějaká taková tajná tolerance tam byla,“ popisuje historik Tomáš Maleček jednu z historek, která je s Divadlem Járy Cimrmana spjatá.

Poslechněte si celý rozhovor Davida Šťáhlavského s Tomášem Malečkem.

Dozvíte se také, jak mladý cimrmanolog vidí budoucnost souboru, která hra je podle něj neopakovatelná. Nebo to, zda jeho přítelkyně chodí do divadla z lásky k Cimrmanům, nebo k němu.

autoři: David Šťáhlavský , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související