Politoložka Durnová: Solidarita zdravých s nemocnými má omezené zdroje. Lidé jí budou schopni čím dál méně

2. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Senior v pandemii

Za poslední rok v souvislosti s pandemií koronaviru často slyšíme, že jde o individuální odpovědnost každého z nás – je potřeba dodržovat opatření, chránit sebe a své blízké. To ale nemusí stačit. „Potřebujeme kolektivní imunitu na globální úrovni. Pokud se vynechají části Evropy, třeba na Balkáně nebo jinde ve světě, neudržíme tu chorobu na uzdě, ani ji neodstraníme ze života,“ upozorňuje v pořadu Souvislosti Iveta Radičová, socioložka a bývalá premiérka Slovenské republiky.

„Prožíváme nejhorší chvíle od druhé světové války,“ říká o aktuální situaci Radičová.

Čtěte také

„Potřebujeme úplně nový typ solidarity, a to solidaritu zdravých s těmi, kteří jsou ohroženi, nebo je dokonce ztrácíme. Těch zdravých je většina. Mají dodržovat omezení, pokyny. A přitom jsou svědky toho, jak je situace stále horší a horší. Dokonce nejhorší na světě,“ poukazuje na to, proč klesá důvěra v nově vyhlašovaná opatření.

Postupně se stále častěji objevují varování nejen před nákazou, ale také před sociálně-ekonomickými důsledky pandemie.

Lidé s nižšími příjmy ztratili větší část svých peněz než ti, kteří vydělávají více.
Iveta Radičová

„Ta solidarita, která byla na začátku a která se samozřejmě projevuje i nadále – tedy, že zdraví jsou solidární s nemocnými –, ta má omezené zdroje. Pokud pandemie bude probíhat ještě rok, lidí, kteří toho budou schopní, bude čím dál méně,“ varuje politoložka Institutu univerzitních studií (IHS) ve Vídni Anna Durnová.

Čtěte také

Situace samozřejmě doléhá na všechny, ale je potřeba si uvědomit, že ne na každého stejně.

„Lidé s nižšími příjmy ztratili větší část svých peněz než ti, kteří vydělávají více. Dá se předpokládat, že na Slovensku odhadem třicet až čtyřicet procent lidí na tom bude socioekonomicky hůř, než na tom byli před pandemií. Přestože makroekonomicky budeme zaznamenávat opět růst,“ vysvětluje Radičová.

Nesolidární Česko

Jednou z důležitých otázek, kterou nemoc covid-19 přinesla, je otázka solidarity. A to nejen na individuální úrovni mezi lidmi, ale především na úrovni celých států. Pro příklady není potřeba chodit daleko – Izrael přislíbil České republice dodávku vakcín z vlastních zásob, Němci zase nabízejí pomoc přeplněným nemocnicím v západních Čechách.

Čtěte také

„Máme poměrně dlouhou historii, kdy jsme nebyli solidární. To není jenom situace Itálie, kdy jsme místo lékařů poslali se zpožděním ochranné pomůcky. Je to také pomoc s uprchlíky. Je to obecně nabídka pomoci nemocnicím, kterou jsme nabídli asi o dva týdny později než třeba Německo právě pro pacienty z Itálie. Nechtěli jsme pomoci Řecku, to byl jeden z důvodů, proč jsme nechtěli vstoupit do bankovní unie. Prostě je to tak, že na prvním místě jsme my a pak až ti ostatní,“ parafrázuje volební slogan Donalda Trumpa Julie Hrstková, komentátorka Hospodářských novin.

Je otázka, jestli vůbec umíme pomoc přijmout. To, zda ji umíme přijmout, také znamená, že ji umíme nabídnout.
Julie Hrstková

Podobně odmítavý postoj ale nemá česká společnost jen k poskytování pomoci, ale také k jejímu přijetí.

„Pakliže vidíme, kolik pomoci se nám dostává, a naše ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě odmítalo převážet pacienty do Německa – raději je vozilo stovky kilometrů po Čechách –, tak je otázka, jestli vůbec umíme přijmout tu pomoct. To, zda umíme přijmout pomoc, také znamená, že ji umíme nabídnout,“ připomíná Hrstková a dodává:

Čtěte také

„Já se obávám, že se to teprve učíme. Pakliže se to naučíme, byl by to pěkné. Naučili bychom se ji poskytovat, a to nejenom recipročně – teď dostaneme vakcínu, pak jim možná nabídneme za měsíc zpátky.“

Radičová v této souvislosti poukazuje na to, jak moc se společnost v posledních letech fragmentovala.

„Těžko můžete očekávat celospolečenský étos solidarity, pokud nefunguje na individuální úrovni jako přirozená součást chování. Pokud jsme příliš individualizovaní, případně uzavření do svých rodinných kruhů nebo virtuálních bublin, tak ta otevřenost vůči typům celospolečenské solidarity dokonce s jinými státy nebude dostatečná,“ shrnuje jádro celého problému socioložka Radičová.

Strach z očkování

„Pandemie zvýraznila přetrvávající problémy, které jsme měli ve společnosti už před pandemií – dovolila bych si říct, že je prohloubila,“ říká Radičová.

Čtěte také

Jedním z takových problémů je nedůvěra v očkování. Strach a obavy z možných vedlejších účinků vakcín tady byly dlouho před prvním výskytem koronaviru na našem území. I tento problém se ale ukazuje v posledních měsících jako daleko závažnější.

Nejčastějším argumentem proti očkování je rychlost, s jakou byla vakcína vyvinuta. „Ta rychlost byla velká a přinesla v prvních měsících jakýsi vzestup důvěry ve vědu a ve vědecké poznání. Věda se vlastně dostala do důležité společenské role jako někdo, kdo nás zachrání,“ vzpomíná Durnová na první vlnu euforie z rychlého vývoje vakcín.

Lidé, kteří odmítají vakcíny, nemusí nutně odmítat vědecké poznání. Dost často odmítají zdravotnické instituce, které jsou kolem nich.
Anna Durnová

„Zároveň se ukazovaly i ty další kulturní představy, které máme o farmaceutických společnostech. A já se nechci pouštět do spekulací, které ty představy jsou správné a které nesprávné. Důležité je, že s těmi domněnkami je potřeba v politice pracovat. Pokud například mají farmaceutické společnosti během dvacátého století nějaké vroubky, které se s nimi táhnou, je potřeba vyvinout takovou informační kampaň, aby tyto představy nepřevládly a nevedly k tomu, že se lidé budou bát očkování,“ říká Durnová.

Čtěte také

Podle ní odmítání očkování nesouvisí ve skutečnosti ani tak s nedůvěrou k vakcíně jako spíše s nedůvěrou v celý systém zdravotnictví.

„Lidé, kteří odmítají vakcíny, nemusí nutně odmítat vědecké poznání, ale dost často odmítají bezprostřední zdravotnické instituce, které jsou kolem nich. Mají nějakou špatnou zkušenost se zdravotním personálem nebo se zdravotnickým zařízením,“ vysvětluje politoložka Anna Durnová.

Poslechněte si celou debatu Petra Dudka s Ivetou Radičovuou, Julií Hrstkovou a Annou Durnovou.

Dozvíte se také, jestli podle nich zkušenost s pandemií přímo ovlivní výsledky nadcházejících voleb, nebo jestli současnou generaci školáků považují za ztracenou.

autoři: Petr Dudek , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související