Život během pandemie. Dokumentární série Apoleny Rychlíkové o lidech, kterým se obrátil život naruby

„Už jsem přemýšlel, jak to trápení ukončit.“ Jak pandemie udeřila na ty nejohroženější?

18. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bezdomovec
Předchozí díl
Následující díl

I přes snahu výzkumníků mapovat dopady pandemie na chudší část České republiky zůstává řada lidí mimo síto. Třeba proto, že nemají připojení k internetu, protože žijí mimo místa, kam je jednoduché se dostat. Jedno je však jasné: tito lidé se z chudoby pomalu sunou do bídy a hrozí, že propadnou – už tak dost chatrným – záchranným systémem a uvíznou v pasti dluhů nebo sociálního vyloučení natrvalo. Jejich příběhy uslyšíte v šestém a posledním díle Života během pandemie.

Jednoho dne jsem před pražským Hlavním nádražím náhodou narazila na výdej potravinové banky. V zimním počasí se v místním parku tísnily stovky lidí čekajících na jídlo. Kromě širokého spektra surovin tu navíc byla k dostání i polévka, čaj nebo kafe.

Čtěte také

V dlouhé frontě jsem si všimla i vysokého počtu rodin, seniorů a také řady matek s kočárky. Viditelně nervózně postávaly před lavičkami a čekaly na svůj příděl těstovin, rýže, oplatků nebo hygienických potřeb. Napůl s ostychem a napůl zoufale si skládaly kila jídla do tašek a kočárů a rychle mizely z místa.

Jednou z nich byla i mladá maminka dvou dětí Lenka. „Já jsem tady vlastně omylem,“ začíná Lenka nervózně. Její expartner přišel o práci, nemůže tedy platit alimenty a Lenka zůstala na dvě děti prakticky bez příjmu: pobírá nyní pouze rodičovský příspěvek, který jde celý na nájem. Na jídlo tak Lence nezbývají žádné prostředky a je odkázaná pouze na pomoc charity.

Když jsem telefonovala do největší potravinové banky v Česku, bylo mi sděleno, že počty lidí, kteří si chodí pro potravinovou pomoc, od vypuknutí pandemie dramaticky narostly.

Změnila se i struktura žadatelů: zatímco dříve si potraviny braly především velké organizace, aby je distribuovaly klientům sociálních služeb, poslední rok si pro jídlo chodí přímo jednotliví lidé nebo rodiny. Kvůli pandemii totiž přestávají mít potraviny peníze.

Tři rohlíky a párek na den

S panem Mirkem jsme se potkali v Ostravě. Ještě před vypuknutím pandemie vydělával celkem slušné peníze, ale jako agenturní pracovník dostal vyhazov mezi prvními a najednou začal řešit tak základní věci, jako je bydlení.

Čtěte také

„Pracoval jsem u pásu, měl jsem celkem slušné peníze, ale mám dluhy. Tak mi zůstávalo tak akorát na bydlení, jídlo a peníze pro syna,“ začíná své vyprávění šedesátník s pohnutým osudem.

„Nás, brigádníky, vyhodili jako první. Pak jsem neměl jak zaplatit nájem. Od pobytu na ulici mě zachránil bratr. Skončil jsem na podpoře – hmotná nouze je 3800, já jsem dva tisíce dal bratrovi na nájem, pět set na alimenty a zbytek, něco přes tisícovku, mi zbylo na jídlo a další věci,“ krčí rameny Milan.

„Tři rohlíky a párek denně, to mi muselo stačit,“ dodává.

Díky nástupu do práce během léta se Milanovi podařilo ušetřit si peníze na vlastní bydlení. A i když o práci později zase přišel, věří, že nějakou novou si brzy najde.

Hotel pro lidi bez domova

Krátce poté, co se koronavirus začal šířit po Česku, rozhodl se pražský magistrát po dohodě s některými hoteliéry poskytnou budovy několika hostelů a hostelů pro účely „humanitárních ubytoven“. Střechu nad hlavou tam našlo několik stovek lidí, kteří by jinak žili na ulici. Pomohlo se tak nejen nekontrolovatelnému šíření viru.

Jedním z ubytovaných je i pan František – muž důchodového věku, který celý život pracoval a přišel v jednu chvíli o práci i o bydlení.

Čtěte také

„Mám cukrovku a neuropatii, je mi 64 let a celý život se živím jako dělník. Jenže poslední roky už mi nohy neslouží, tak jsem začal dělat metaře. Dostával jsem deset tisíc měsíčně a z toho šest tisíc jsem zaplatil za ubytovnu, zbytek mi zůstal na jídlo a na lítačku,“ říká František.

„Když vláda ohlásila lockdown, o práci jsem přišel a už neměl jak platit ubytovnu. Skončil jsem v jedné ze stanic metra. Spal jsem na batohu a přes den se pokoušel chodit, aby se mi nohy úplně nezničily. Už jsem i přemýšlel, že to trápení ukončím. Ale potom mě našla policie a ve spolupráci s Armádou spásy mi pomohli, od té doby jsem tady – na hotelu pro lidi bez domova.”

Humanitární ubytovny mají skončit na jaře nebo v létě roku 2021. Co bude se stovkami lidí, kteří tu už více než rok žijí, se zatím neví – sociálních bytů Praha bohužel nemá dostatek a komerční, tržní nájemné si lidé z okraje nemůžou dovolit.

Prostituce i za stravenky

Matky samoživitelky patří dlouhodobě k nejvíce ohroženým skupinám u nás. Je proto pochopitelné, že koronavirová krize jejich problémy ještě více prohloubila: často totiž musely zůstávat doma s dětmi na distanční výuce, čímž přicházely o práci.

Ženy, které se dostaly do ekonomické tísně, se často uchylují k prostituci. V České republice se prodejem vlastního těla živí kolem 10 tisíců žen, zhruba polovina z nich jsou matky samoživitelky.

Čtěte také

Jednou z nich je i Andrea, se kterou si dáváme kafe v malém panelákovém bytě na okraji Olomouce. „S prostitucí jsem začala ve snaze uniknout z násilného vztahu. Expartner mě fyzicky i psychicky týral, byla to jediná možnost, jak odejít,“ vysvětluje svůj příběh.

Když pandemie vypukla, dostala se Andrea do krize: přišla totiž o možnost se setkávat s klienty. „Peníze, které si prostitucí vydělávám, používám primárně na zaplacení potřeb pro děti: školky v přírodě, boty, vybavení do školy,“ popisuje Andrea.

Místo průměrných pěti tisíc, které si byla schopná „vydělat“ dřív, má teď sotva pár stovek. „Kdybych neměla podporu, děti skončí v Klokánku a já na ulici.“

Podle organizace Rozkoš bez rizika udeřila krize na ženy v prostituci extrémní silou – důsledkem pandemie přišly o klienty a situace je tak kritická, že některé z nich své služby poskytují už i za stravenky, aby měly alespoň na jídlo.

Data navíc ukazují, že počty žen vykonávajících ze sociálních důvodů prostituci v důsledku pandemie narůstají.

To potvrzuje i Andrea: „Na serveru, kde máme profily, je teď téměř o polovinu více žen, než tam bylo před koronavirem. Všechny jsou matky samoživitelky. Chvíli se zkouší uživit jen posíláním erotických fotek, po čase ale zjistí, že se tak neuživí. Musí do toho jít reálně,“ uzavírá matka čtyř dětí.

Poslechněte si celou dokumentární sérii o lidech a jejich Životě během pandemie.

Spustit audio

Související