„Chytrý telefon máme jeden, pro úkoly chodím do školy.“ O školách z pohledu dětí, rodičů a učitelů

Podobné přání má i Monika, matka tří dětí, která zároveň přišla o práci turistické průvodkyně, a tak je už více než rok doma a stará se o děti a domácnost. Ačkoliv žijí v tří pokojovém bytě, není v něm možné zajistit pro všechny členy domácnosti dostatečný prostor a klid na učení nebo práci z domova.

Čtěte také

„Je to hrozné, ale vlastně nás živí malá dcera.“ Jak se mění ekonomické strategie domácností

Navíc rodina nedisponovala takovým množstvím počítačů, aby se mohly učit všechny děti. Nakonec jim pomohla škola a přístroje dodala.

„Jinak to nejde, je iluzorní myslet si, že děti se můžou učit bez počítače a vlastního prostoru,“ vysvětluje Monika. Dodává, že organizace takové domácnosti je vyčerpávající a náročná a že se ji daří zvládat hlavně díky pomoci školy. Ne všichni ale mají takové štěstí.

Větší tlak na ženy

Jak upozorňuje socioložka Michaela Kudrnáčová ze společnosti PAQ Research, existuje souvislost mezi větším tlakem na ženy v domácnostech a pocity stresu. Inklinace k úzkostem a depresím má kromě svého genderového rozměru i rozměr sociální: lidé, kteří jsou na tom z ekonomického hlediska hůře, snášejí distanční výuku s většími obtížemi.

Problémy jsou také regionálního charakteru a ukazuje se, že z hlediska zvládání pandemie hodně záleží jak na konkrétních školách, tak na konkrétních učitelích.

Dva učitelé a tři děti

Jednou z učitelek, které se snaží své děti povzbudit v práci, je i Rebeka z Prahy. Kromě toho, že Rebeka sama učí na druhém stupni, má tři děti a hned dvě z toho ve školním věku.

Čtěte také

„V jednu chvíli se všechno sesypalo.“ Až pětina lidí teď trpí zvýšenými pocity úzkosti a depresemi

Starší syn je ale momentálně ve třetí třídě, prostřední naopak v první a nejmladší zrovna tento rok nastoupil do školky. Aby toho nebylo málo, je i Rebečin manžel učitelem - na jednom pražském gymnázium.

„Reálně to vypadá tak, že v malé ložnici dělám já pokusy na kameru, v dětském pokoji je starší syn, který se musí učit sám – a to je v ‚problematické‘ třetí třídě, kdy se probírají dost zásadní věci, v kuchyni je manžel a učí své žáky a žákyně. A do toho musíme odvádět a přivádět další dvě děti, které do institucí chodí prezenčně,” směje se mladá učitelka.

Jeden smartphone na rodinu

Stejně jako v jiných oblastech se dopady pandemie nejvíce projevují u skupin, které na tom už před jejím vypuknutím byly špatně. V malém, ale útulném bytě v Ústí nad Labem mě vítá matka samoživitelka Vlasta. Má pět dětí, čtyři chodí do školy. Pracuje jako uklízečka v místní knihovně.

„Mám jeden chytrý telefon, jakože ten opravdu chytrý, takže pro úkoly jinak chodím do školy, ofotím je a pak je tam zase vypracované donesu,“ popisuje svou situaci.

Čtěte také

Samoživitelce na úřadě řekli, ať si najde sponzora, popisuje autorka cyklu Život během pandemie Rychlíková

Stejně jako mnozí další je i ona momentálně doma a pobírá pouze ošetřovné – které tvoří pouhých 60 procent platu. „Vánoce jsme měli chudé, zvládla jsem tak tak nakoupit řízky a udělat salát, na dárky nezbylo. Ty nám dala místní charita, se kterou jsem se domluvila. Aby něco děti měly pod stromečkem, jinak by to smutné.“

Vlasta má pouze základní školu a viditelně ji nejvíc trápí to, že svým dětem neumí s látkou adekvátně pomoct. „Už mě to deptá, ten koronáč. Fakt, chtěla bych, aby to už skončilo,“ říká zoufale.

Podle sociologa Daniela Prokopa bude nutné do vzdělání investovat mnohem více, než je tomu doposud. Velké nerovnosti mezi školami, regiony i jednotlivými rodinami se totiž začnou po pandemii ještě více projevovat a těžko říct, kolik dětí sítem vzdělání vypadne a jak dalekosáhlé to bude mít důsledky.

Poslechněte si celý díl dokumentární série Život během pandemie.

V posledním, šestém díle uslyšíte o tom, jak pandemie udeřila na ty nejohroženější.