Paranoia poválečného československého režimu aneb Nacisté, kteří v zahraničí pracovali pro státní bezpečnost

StB byla důsledným vykonavatelem zadání komunistického vedení státu – a její moc byla takřka neomezená a totální. Se všemi důsledky, které si můžete představit. Někteří dokonce tvrdí, že to byla zločinecká organizace, která se neštítila ničeho.

Čtěte také

Jak jsem potkal estébáka Ulče

A přestože poválečné Československo proklamovalo svou nesmiřitelnost k nacismu a fašismu – a to ze zcela jasných a srozumitelných důvodů – praxe byla jiná. Když se to hodilo, byli i oni vhodnými spolupracovníky. Nacistům s minulostí hodnou opovržení, byly dokonce promíjeny tresty.

Jedním z nich byl Max Rostock. „Esesák“, který se zapojil do vypálení středočeské obce Lidice. Taky byl po skončení 2. světové války obžalován a odsouzen k trestu smrti. Ve skutečnosti bylo všechno jinak.

Max Rostock

Kdo to Max Rostock doopravdy byl? „Byl jedním z milionů těch, kterým život zásadně ovlivnily dvě totality – nacistická a komunistická. Ale na rozdíl od obětí, on stál na straně těch, kteří z nich dokázali těžit,“ odpovídá host pořadu Jak to bylo doopravdy historik Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu.

Čtěte také

Estébáci křičeli, fackovali. Marně hledali v klášterech zbraně a vysílačky

Je to ale taky příběh malíře pokojů, který vstoupil do SS, za protektorátu se podílel na vzniku služebny Sicherheitsdienstu v Kladně. Dokonce si „vytvořil“ síť spolupracovníků a konfidentů. Byl i členem nacistického velitelského sboru, kdy za svou horlivost dostal ocenění od protektora Heydricha.

Taky se hned po Heydrichově smrti rozjela kola pomsty – a do hledáčku se dostaly mj.  středočeské Lidice. Přímo v na místě byl i Rostock – surově tam zbil místního faráře, který byl, stejně jako ostatní muži, nacisty popraven. Rostock byl i jedním z těch, kdo vybíral lidické děti, tedy které pojede do koncentračního tábora na smrt. Pak ho převeleli na služebny v Hradci Králové nebo do Českých Budějovic, kde také „proslul“ svou krutostí.

Trest smrti, ale

Co bylo s Rostockem po válce? Historik Plachý vysvětluje: „V chaosu poválečného Německa se mu podařilo zmizet. Už v říjnu roku 1945 byl na něj vydán zatykač a v květnu 1946 se jeho jméno dostalo i na listinu válečných zločinců OSN. Posléze byl zatčen – udala ho vlastní manželka.“

Čtěte také

Estébák se podělal strachy, třásl se jako huspenina, vzpomínal na akci odbojář, letecký akrobat, který si pak odseděl 17 let vězení

„Tehdy měl být do Československa vydán, ale při převozu do Plzně se mu zase podařilo uprchnout.“ Nakonec se ale před soud dostal – a dostal trest smrti. Přesto, že „několikrát už při přípravě soudního procesu, nabízel spolupráci komunistické Státní bezpečnosti.“  

Pak si to ale StB rozmyslela – nejdřív bylo potřeba zařídit, aby neskončil na popravišti. Datum popravy už měl stanovený na 28. srpna 1953. Na zasedání politického sekretariátu ÚV KSČ ale – Antonín Zápotocký, Viliam Široký, Karol Bacílek, Alexej Čepička, Václav Kopecký, Antonín Novotný a Jaromír Dolanský – rozhodli, že Rostockův trest smrti se změní na „doživotí“.

Milost od Zápotockého

A pak mu, a čtyřem dalším německým válečným zločincům, udělil prezident Antonín Zápotocký, sám bývalý vězeň nacistických koncentračních táborů, milost. Ironií osudu je, že ve stejnou dobu trpělo v československých věznicích několik nevinných lidí odsouzených v politicky vykonstruovaných procesech.

Čtěte také

Estébáci se pokusili Miloslava Čapka „cvičně“ oběsit

Estébáci měli s nacistou Rostockem velké plány – respektive už s Fritzem. Dostal totiž krycí jméno, pod kterým měl pro ně pracovat v tehdejším západním Německu. Na to ho ale bylo třeba připravit, takže prošel výcvikem a čekal na „vyhoštění“. Tedy, na to, aby se mohl legálně dostat za hranice.

Celou tu dobu se měl ale víc než dobře – dokonce jezdil s estébáky na výlety. „Jednou se vydali, bylo to v prosinci 1959, do Lidic. Taky chodil i do kina, navštívil s nimi třeba představení filmu Král Šumavy, který se mu prý velmi líbil,“ uvádí Plachý. Rostock se do Německa dostal v roce 1960, nakonec se naděje do něj vložené nenaplnily, protože jeho „zpravodajské“ aktivity byly jen zanedbatelné.

„Nacistů, kteří pracovali pro komunistickou státní bezpečnost v zahraničí, byly desítky. A stovky dalších kolaborantů pracovaly pro kontrarozvědku – proti vlastním občanům na území naší republiky. Byla to taková paranoia režimu. Na jedné straně ‚výkladní skříň‘ boje proti fašismu, na straně druhé se neštítili stejné lidi používat,“ dodává historik Vojenského historického ústavu Jiří Plachý.   

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.