Estébáci se pokusili Miloslava Čapka „cvičně“ oběsit

Čtěte také

Estébáci křičeli, fackovali. Marně hledali v klášterech zbraně a vysílačky

Čapek patří k těm politickým vězňům, kteří alespoň věděli, za co „sedí“. Zadržený byl jako agent CIC, tedy zpravodajské služby americké armády. Jak se to všechno seběhlo?

Miloslavu Čapkovi (1928−2005) bylo v únoru 1948 jen 19 let. Rodák ze Slaného studoval v Praze na chemické průmyslovce a snil o studiu na vysoké škole. V únorových dnech se zúčastnil prvního pochodu studentů na Hrad k prezidentu Edvardu Benešovi.

Přestože členem žádné politické strany nebyl, počítal se mezi sympatizanty národních socialistů. A tak ani on, ani mnozí další jeho spolužáci po únoru 1948 nevěřili, že by to komunistům „vydrželo“.

Agent CIC

Na podzim 1949 odjel se školou na zemědělskou brigádu do pohraničí. Akci, maskovanou formálně jako budování socialismu, využil k útěku přes tehdy ještě nepříliš důkladně střeženou hranici do Bavorska. V uprchlickém táboře v Norimberku pomýšlel na dokončení studia a maturitu, ale nakonec se přidal ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, která působila v rámci CIC (Ústřední zpravodajská služba USA).

Celkem STb donutila k emigraci skoro 300 lidí, zhruba 15 procent veškerých signatářů Charty 77|foto:Hynek Glos,Profimedia

„Absolvoval výcvik a na počátku 50. let odešel přes zelenou hranici do Československa. Jako kurýr, v dobové terminologii agent chodec. Hned po svém prvním přechodu hranice byl ale už na československém území zatčen. A po brutálních výsleších na Státní bezpečnosti odsouzen na 12 let vězení,“ říká historik Petr Blažek, který se s Miloslavem Čapkem později seznámil.

Poprava „nanečisto“

K brutálním metodám patřil například nepřetržitý 30hodinový výslech nebo jeho „poprava“. Čapek byl tehdy v kanceláři Státní bezpečnosti oběšen, ale na poslední chvíli z oprátky odříznut.

Čtěte také

Estébák se podělal strachy, třásl se jako huspenina, vzpomínal na akci odbojář, letecký akrobat, který si pak odseděl 17 let vězení

Čapek byl vězněn v pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku, v polovině 50. let ale vyšlo najevo, že se mu i z tábora podařilo posílat na Západ zprávy o poměrech v československých věznicích. Byl proto znovu odsouzen – na dalších osm let. Vězněm byl nakonec až do roku 1962.

Po pádu komunistického režimu vyšly Čapkovi tři knížky – O mužích, na které se zapomnělo (2000), Poražení vítězové (2003) a Filosofie pochybnosti a jistot (2005). Pravidelně se účastnil přednášek na školách, kde vyprávěl o svých životních zkušenostech. Zemřel poté, co několik let statečně bojoval s rakovinou.

Víc si poslechněte v pořadu Portréty. Připravil David Hertl.