Adina Mandlová: mýty a skutečnosti

Většina autorů hereččiny s vervou vyprávěné paměti (nesmíme samozřejmě opomenout podíl Josefa Škvoreckého jako jejich „zapisovatele“) pouze přežvýkala, přidala pár vlastních hypotéz a dramatizačních efektů a další parazitní svazek byl na světě. Jak už se to v případě českých herců dělá běžně.

Letos vychází kniha historika Radka Žitného, taktéž spolupracovníka pořadu Portréty, který se pokusil jít skutečně do hloubky a podívat se na okolnosti života Mandlové především skrz důkladné studium archivních pramenů. Je jich dost a některé jsou vyloženě překvapivé. Když si člověk například přečte, jak o ní psal svého času Árijský boj a podobné tiskoviny, skoro se diví, jak mohla být po válce z čehokoli viněna.

Adina Mandlová se stala pro mnohé symbolem české herecké kolaborace za protektorátu především kvůli tomu, že se profesně, ale i osobně, stýkala s několika předními nacisty – „odborníky na kulturu“, kteří ale v rámci nacistické protektorátní garnitury patřili spíš k druhé lize a Heydrichovi či Frankovi se nemohli rovnat.

A propos K. H. Frank – ze styků s mužem, kterému byli Češi vydáni na milost a nemilost, byla Mandlová rovněž obviněna, nakonec se prokázalo, že se s Frankem viděla ne snad jednou, jak ona sama tvrdí v pamětech, ale rozhodně méně, než by odpovídalo statusu „Frankovy milenky“.

Mandlová měla smůlu. Její lehkovážný životní styl by se dal bez problémů přehlížet v dobách klidu a míru, ale za války dráždil, přestože mnoho jejích hereckých kolegů si s nacisty zadalo srovnatelně nebo podstatně víc. Kořeny jejího často dost sebedestruktivního chování lze také nalézt v šoku z dětských let, kdy ze dne na den přišla o péči milovaného (a bezmezně jí oddaného, pokud to lze u vztahu rodič-dítě říct) otce. Z rozmazlované holky se stala trpěná bytost bez sebemenších citové opory v rodině.

Oldřich Nový a Adina Mandlová ve filmu Kristián|foto:ČTK

Odtud zřejmě dlouholetý cynismus, který zachvacoval i její pozitivní postoje, dokonce i za válečných let. Zjednodušeně řečeno – dá se soudit, že mnoho špatných, ale i dobrých věcí, Mandlová dělala tak trochu z hecu.

Pár dobrých počinů Adiny Mandlové se totiž určitě najde – zasloužila se o otevření Vinohradského divadla (byť k tomu použila své ženské zbraně a lsti), ukrývala u sebe svého partnera a otce své jediné dcery (dítě nepřežilo porod), kromě toho se v Berlíně v kritickém roce 1942, kdy tam natáčela apolitickou komedii s Heinzem Ruhmannem, dokázala vzepřít Goebbelsovi jak jako žena, tak jako herečka, když například odmítla hrát v propagandistickém filmu Titanik. Mandlová měla svým způsobem pro strach uděláno, byla sebevědomá, ironická i sebeironická a byla zvyklá žít a jednat na hraně okolností.

Léta po druhé světové válce už pamatují zcela jinou Mandlovou, postupně čím dál zahořklejší, vědomou si svých omylů a chyb, ale zároveň s lecčím i smířenou. To, že například dokázala odolat svodům StB, která se ji v polovině šedesátých let pokusila získat jako špiónku svých londýnských známých, jí rozhodně slouží ke cti a je to jedna z položek, kterou v našem pořadu rozebíráme blíž.