Jaromír Zástěra to z komunistických lágrů dotáhl až na zástupce šéfa českého vysílání Hlasu Ameriky

O tom všem jsou Portréty s literární historičkou Petrou Loučovou z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Do studií zasáhl Jaromíru Zástěrovi únor 1948 a jeho vlastní nechuť podvolit se novým poměrům. V březnu 1949 ve školním časopisu zveřejnil úvodník k výročí narození Tomáše G. Masaryka.

A koncem května 1949 pro změnu připomněl ve školním rozhlasu výročí narození Edvarda Beneše a vyzval studenty, aby znovu vyvěsili fotografie Masaryka a Beneše ve třídách.

Výsledek se dostavil. Už 10. července 1949 byl na rok podmínečně vyloučen. V září nastoupil do maturitního ročníku, ale pomyslnou zkoušku z dospělosti skládal jinak: ještě v září 1949 byl zatčen a obviněn z vyzvědačství a spojení s agenty cizí moci.

Čtěte také

Rozhlasový komentátor je do určité míry nevděčné povolání

Připojil se totiž k činnosti skupiny Josefa Heřmanského, která byla skutečně napojena na západní agenty CIC; Zástěra pro něj zjišťoval podrobnosti o podnicích na Příbramsku.

V dubnu 1950 byl odsouzen na osmnáct let odnětí svobody, trest si odpykával mimo jiné na Borech, v jáchymovských pracovních táborech, na Mírově, v Leopoldově nebo ve Valdicích. Zástěra i ve vězení zůstal „svým“, byl proto mnohokrát kázeňsky trestán. Spoluvězni vzpomínali na jeho optimistickou povahu, ale i na jeho odvážnou tetu Annu Vážnou, která svému synovci tajně do lágrů posílala knihy.

Jelikož byl Zástěra americkým občanem, zajímalo se od počátku o jeho případ americké velvyslanectví. Poprvé mohl zástupce konzulátu Zástěru ve vězení navštívit v roce 1953. O diplomatické návštěvy a zasílání balíků uvězněnému, které mj. obsahovaly americké cigarety, sladkosti či žvýkačky, se pak Američané více či méně úspěšně snažili po celou dobu výkonu trestu.

Za oceánem se pak na sklonku 50. let rozběhla mediální kampaň na podporu Zástěrova propuštění, a to jak v komunitě krajanů, tak mezi Američany – některé jejich dopisy mu prý byly do vězení dokonce doručeny.

Do Ameriky

Jaromír Zástěra byl propuštěn až v roce 1962 a jako cizinec vzápětí vypovězen, bez možnosti rozloučit se s nemocnou matkou.

Odcestoval přes Bavorsko do USA, kde si užil několik týdnů slávy – rozhovory s ním přinášely noviny, rozhlas i televize. Potom si splnil sen a dokončil studia, včetně těch vysokoškolských, cestoval. Na živobytí si sám vydělával, zároveň pořádal pro krajany kulturní programy s moderní českou hudbou.

Čtěte také

Hlas Ameriky ze střední Evropy aneb Bdělá a ostražitá StB 80. let

Členové krajanských spolků tak poprvé slyšeli ukázky z tehdejšího Semaforu, z divadla Na Zábradlí, četl jim básně a prózy autorů, jako byli Ludvík Aškenazy, Josef Škvorecký, František Nepil, Josef Hanzlík a další. Soudobou českou kulturu také Zástěra zprostředkovával v rozhlasovém vysílání pro krajany v Chicagu na komerční stanici WSBC. Vedle toho se například angažoval ve Společnosti pro vědy a umění nebo spoluzakládal Organizaci bývalých československých vězňů v exilu.

Na přelomu let 1968/1969 se Zástěra konečně mohl přijet podívat do Československa, kde mimo jiné jednal o americkém turné Semaforu (nakonec neuskutečněném) a pokoušel se neúspěšně přemluvit Václava Havla k publikování v  nově zakládaném krajanském časopise. Do Československa se Zástěra podíval ještě v létě 1969, kdy mu zemřela matka. Jeho zámořské působení a návštěvy vlasti přitom neunikly pozornosti Státní bezpečnosti.

Už na počátku 60. let spolupracoval Zástěra s Hlasem Ameriky, od roku 1974 byl jeho redaktorem. Odstěhoval se do Washingtonu a nakonec se stal zástupcem vedoucího československé redakce. V Československu byly zvláště oblíbené jeho hudební pořady. Zemřel v létě 1984.