Josef Klíma: Zločin, jak ho pamatuju. Od Havlovy amnestie a vraha Straky po Krejčíře s Koženým
Od Divokého východu devadesátek až po dnešní oligarchy. Novinář Josef Klíma se dívá na historii českého státu optikou zločinu. Začíná u spartakiádního vraha Jiřího Straky a amnestie Václava Havla, končí klientelismem a oligarchickými vazbami v české politice. Sleduje vzestup a pád zločinců a všímá si, jak si s nimi dokáže česká justice poradit. Někdy má dokonce pocit, že právo je u nás nevymahatelné a klade si otázku, co to znamená pro rozvoj zločinu u nás.
Píše se rok 1990 a Václav Havel vyhlašuje amnestii, po které se v ulicích objevuje kolem 23 000 propuštěných. Ve věznici v Leopoldově začíná vzpoura tisícovky vězňů a na Pankráci sedí takzvaný spartakiádní vrah Jiří Straka.
Josef Klíma v té době zjišťuje, jaké pořádky a nepořádky panují v tehdejší československé justici. Právě ve věznicích se tehdy formovaly budoucí zárodky organizovaného zločinu.
V Jonákově Discolandu Silvia se v 90. letech veřejně setkávají zločinci, umělci i politici, aniž se nad tím někdo pozastavuje. Jako vyhazovač tu začíná David Berdych, pozdější vůdce takzvaného Berdychova gangu.
Klíma vypráví o aktivitách ruskojazyčných gangů, které se v 90. letech schází v pražské restauraci U Holubů, a také o činnosti pasáckých gangů.
Čtěte také
Centrem zločinu však není jen Praha. Příbrami se říká české Palermo, na Uherskobrodsku probíhá svérázná „delaborace“ armádních zbraní a munice, další oblasti s vysokou zločinností jsou souměstí Most-Litvínov a Ostravsko.
Orlické vraždy, Radovan Krejčíř, Ivan Roubal, kauza lehkých topných olejů… Kdy a jak se organizovaný zločin propojil s politikou? Viktor Kožený, Antonín Běla, František Mrázek, Jiří Kajínek… V Klímově knize defilují zavrženíhodní a také zavržení, a v řadě případů už i mrtvé figury českého zločinu.
„Když člověk sleduje zločin třicet let, donutí ho vývoj některých případů přemýšlet o tom, zda fungují ty proslulé Boží mlýny,“ píše Josef Klíma. Má o tom pochybnosti, ale připouští, že „existuje řada případů, kdy vyšší spravedlnost nějak nahradila tu světskou, nefunkční.“
Novinář a spisovatel nicméně nevynáší ortely, „obecné pravdy“, ale vypráví příběhy a cituje osobnosti, s nimiž o řadě témat hovořil.
„Vždycky nás učili, že ideálem správného investigativního novináře je ten britský,“ vzpomíná Josef Klíma (nar. 1951). „Chladný, střízlivý pozorovatel, který sdělí neutrálním tónem svá zjištění – a pak už jen monitoruje práci policistů, prokurátorů a soudců, kteří se jeho zjištění okamžitě chytli a začali je prověřovat. Tedy novinář opravdu nestranný.“
S tímto ideálem začínal po roce 1989 v Reflexu, který spoluzakládal poté, co vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. V letech 1990-1992 byl šéfreportérem Reflexu, spoluzakládal i televizní investigativní pořady Na vlastní oči, Soukromá dramata a v letech 2014 až 2018 moderoval televizní pořad Očima Josefa Klímy. Poté přešel na Televizi Seznam. Natočil přes 400 reportáží.
Čtěte také
Dvanáct let psal do rubriky Lidových novin Poslední slovo. Je nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky (2006) a dalších ocenění. Je také autorem mnoha knih a scénářů.
Jak zpětně vidí svůj ideál novinářské práce – zveřejnit fakta a pak monitorovat činnost státních orgánů?
„Velmi rychle jsme narazili na to, že žádná činnost nenastává. Nebo že nastává, ale tak hlemýždím tempem, že to spíš připomíná snahu zamést kauzy pod koberec… Chtě nechtě jsme byli čím dál víc tlačeni k tomu, abychom víc a víc poukazovali na to, proč tenhle případ není dořešen a proč podezřelí nejsou stíháni (obžalováni, souzeni),“ dodává.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
