Jak jsem potkal estébáka Ulče
Byl květnový podvečer roku 2000. Kráčel jsem pražskou ulicí Heliodora Píky, oblečen ve vycházkové uniformě vojáka základní služby, vypráví autor pořadu Mikuláš Kroupa.
Neměl jsem na té ulici co dělat a říkal jsem si, že nesmím působit nervózně. Utekl jsem z kasáren. Při všem pochodování, plížení se, nácvicích střelby a různých každodenních armádních buzeracích mi nejvíc chybělo pár hodin, které bych prožil podle svého.
Čekalo mě týdenní cvičení v Boleticích, hodiny ležení v zákopu, útoky proti imaginárnímu nepříteli provázené bojovným „urááá!!!“. Vycházku jsem měl mít až za měsíc a už mě to nebavilo. Kupodivu se mi podařilo projít bez povšimnutí kasárenskou branou a věděl jsem, že když mě v příštích minutách nezastaví vojenská policie, mohu někam zalézt a získat večer bez dohledu. Narazil jsem na vinárnu s nenápadným názvem Moravská vína a vstoupil dovnitř.
Paměť národa už skoro dvacet let dokumentuje Příběhy 20. století. Zaznamenala skoro deset tisíc příběhů válečných veteránů, bývalých politických vězňů, disidentů, ale i někdejších komunistů či spolupracovníků StB. Z těchto příběhů vznikají rozhlasové dokumenty, články, knihy, výstavy, filmy a mnoho dalšího. Nyní obecně prospěšná společnost Post Bellum, správce Paměti národa, chystá unikátní aplikaci pro mobilní telefony. Ale k tomu je zapotřebí vaše podpora. Podpořte Paměť národa na sbírkovém serveru Hit Hit. Zde. Děkujeme.
„Co vy tady vojáčku?“ pronesl na uvítanou hladce oholený asi osmdesátiletý muž. Přisedl jsem k němu. Nejdřív jsme vedli trochu nucený hovor o pocitech marnosti, bezmoci a o ztraceném čase, tedy o tom, co zná každý, kdo trávil nekonečné chvíle ve vojenských ubikacích a na „cvičáku“. Pán říkal, že prožil podobné dny, a dokonce roky.
Ptal jsem se, co v životě dělal, a dnes už si z jeho příběhu vybavím jen základní věci. Byl lékař, za rozšiřování letáků ho komunisté v 50. letech poslali do jáchymovských lágrů. Potom se živil jako dělník, ještě se stihl nakrátko vrátit do ordinace a skončil jako osamělý důchodce. Neměl rodinu, žena ho opustila. Když byl ve vězení, zapletla se s esenbákem nebo estébákem, který si lékaře v lágru našel a se zvráceným potěšením mu to všechno vylíčil.
Vzpomněl jsem si při tom na jistého Batise, o němž jsem slyšel od starších vojáků: v den návštěv mu místo holky přišel do kasáren dopis, že už ho nechce, protože se zamilovala do jiného; byl zoufalý, nemohl udělat vůbec nic, aby o ni nepřišel, nesměl ven a nakonec se oběsil za barákem na opasku, v parku, jemuž se od té doby říká Batisák.
Starý pán mi nad skleničkou bílého vína vyprávěl, že když se v roce 1960 dostal po amnestii na svobodu, taky přemýšlel o sebevraždě. Neměl se kam vrátit, byl nemocný a unavený, už se nedokázal zamilovat. Komunisti a estébáci mu zničili život. Poslouchal jsem ho s dojetím a současně jsem si s jistým novinářským zaujetím říkal, že jsem objevil jedinečný příběh a že až mi skončí vojna, lékaře vyhledám, jeho vzpomínky natočím a zveřejním.
Protože: kdo má to štěstí, že potká jednoho z posledních žijících hrdinů protikomunistického odboje? Tehdy jsem si opravdu myslel, že lidí s podobným osudem už není moc, a dnes se za svou nevědomost stydím: před sedmnácti lety jich ještě žily tisíce, jen se o ně málokdo zajímal.
Na večer ve špeluňce jménem Moravská vína nikdy nezapomenu, ale nejen kvůli rozhovoru se starým mužem, s nímž jsem se, bohužel, už nikdy nesetkal. Ironií osudu jsem nakonec vytvořil rozhlasový dokument a později filmový scénář na základě vzpomínek jiného člověka, který s námi v té vinárně rovněž pobýval. Obsluhoval nás vysoký, hubený, asi padesátiletý číšník, na krátko ostříhaný, poďobaný v obličeji, usměvavý, z vína rozveselený: „Pánové, mám tu vynikající rulandu! Tu musíte ochutnat! Dám vám k ní klobásku na zajedení, na účet podniku. Kdyby cokoli, jsem za barem. Služebníček!“
Tehdy jsem poprvé viděl Jaromíra Ulče, bývalého majora Státní bezpečnosti. V 70. a 80. letech posluhoval ničemnému politickému systému: řídil desítky udavačů, ničil jeden život za druhým. Dařilo se mu to. „Měl jsem tu práci rád. Bavila mě,“ řekl mi později. Za normalizace vládl značnou mocí, byl na tehdejší poměry relativně bohatý, bez skrupulí, odhodlaný, dokázal projevovat ideologickou uvědomělost nebo to aspoň dovedně předstíral.
Na rozdíl od mnoha kolegů byl pohledný a v mládí toho hojně využíval. Brnkal na kytaru, zpíval Bednu od whisky a Frankie Dlouhána, uměl se přizpůsobit prostředí, být zábavný, líbil se ženám. Evangelický farář a disident Miloš Rejchrt, kterého Ulč jako mnoho jiných pronásledoval, ho popsal jako „úlisného metrosexuála“.
Když nás tehdy, deset let po převratu, obsluhoval ve své vinárně, prožíval depresi. Měl pocit, že s ním nová doba zametla, cítil se zrazený a uražený. Jak jednou se značným sebedojetím prohlásil, komunistická strana ho „hodila přes palubu, zničila jeho práci“. Nedovedl pochopit, že o jeho „schopnosti“ a jeho služby najednou nikdo nestojí. To všechno jsem se ovšem dozvěděl až za mnoho let, tenkrát večer to byl prostě číšník.
V roce 2011 jsem seděl v kině na projekci dokumentárního filmu o Státní bezpečnosti Nikomu jsem neublížil. Během uplynulých let jsme s řadou lidí vybudovali archiv Paměť národa, který už obsahoval stovky nahraných rozhovorů s pamětníky nacismu a komunismu. Slyšel jsem spoustu otřesných, bolestných a napínavých osobních či rodinných příběhů. Některé z nich si nosím v sobě, vracejí se mi, ovlivňují mi život. Od roku 2006 jsme týden co týden vysílali rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století, pořady, v nichž jsme přiblížili posluchačům osudy válečných veteránů, odbojářů, přeživších holokaustu, politických vězňů z 50. let, disidentů.
Zajímaly nás i vzpomínky komunistických funkcionářů či estébáků, ale těch jsme přemluvili jen málo. Nechtělo se jim (a dosud příliš nechce) nic vyprávět, a pokud člověka rovnou nevyhodili, vymlouvali se, že si z dob služby stejně nepamatují téměř nic. V kině jsem se zájmem sledoval film, který režíroval Pavel Křemen. Jakýsi tramp, spolupracovník StB, zpytoval na plátně svědomí kvůli svému udavačství, litoval, že zradil kamarády. Donášel řídícímu důstojníkovi podrobné informace ze života osady, přesto v závěru zopakoval estébácké a konfidentské klišé, které dalo dokumentu název: nikomu jsem neublížil.
Jeho nepříliš přesvědčivou výpověď režisér prostříhal sebevědomými promluvami estébáckého profíka, který se nejen nestyděl, ale dokonce byl na svou někdejší práci pyšný. Jméno Jaromír Ulč mi nic neříkalo, ale věděl jsem, že toho estébáka odněkud znám a uvědomil jsem si, že je mi povědomé i prostředí, vinárna. A najednou mi svitlo. V tom filmu stál za barem číšník a zároveň majitel Moravských vín! S viditelným potěšením, že ho televize konečně objevila, hovořil klidným hlasem, měl sice divně oloupaný a zarudlý obličej, ale uhrančivý pohled.
„Když měl ten člověk post, který jsme potřebovali, chtěli jsme z toho prostředí získávat informace, tak se použilo kompro, že jo!? Zajímala nás sexuální orientace, kolik máš milenek, a tak dál, jó,“ vysvětloval Ulč, jak získával pro StB spolupracovníky. Potom přehrával výslech: „Máme tě nafocenýho. Tak to šoupneme manželce. Buď nám to řekneš, nebo nám to neřekneš. Když to neřekneš, tak se rozvedeš, chlapče. – To jsou normální metody práce.“
Po projekci jsem si v předsálí kina všiml, že Ulč postává ve foyer se skleničkou. Zeptal jsem se, zda by byl ochotný poskytnout rozhovor pro Paměť národa. „No jistě. Nemám co tajit. Dělal jsem svou práci. A dělal jsem ji dobře. Každý režim nás potřebuje. Snad si nemyslíte, že to dneska chodí jinak.“ Zarazil jsem ho a řekl mu, že si rád vyslechnu celý jeho příběh, až bude mluvit na mikrofon.
Vyměnili jsme si telefonní čísla a za čtrnáct dní jsem už instaloval techniku – kde jinde než v Ulčově vinárně. „Nechcete to tu koupit? Doktoři mi nařídili, že už nesmím pít. A to tady jde těžko,“ udělal mi úvodem nabídku. Odpověděl jsem, že nevím, kde bych na vinárnu vzal, ale že už jsem v ní kdysi byl. Za jakých okolností, to jsem mu nevyprávěl. Potom jsem rychle zapnul nahrávání a položil obvyklou úvodní otázku: „Mohl byste se představit? Řekněte mi, kdy a kde jste se narodil, jací byli vaši rodiče, jak vás vychovávali?“
Příběh Jaromíra Ulče a dalších někdejších estébáků uslyšíte výše v dokumentu Příběhy 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
