Bojovali jsme za vlast, ale dnes tomu nikdo nerozumí, říkají smutně váleční veteráni
Blíží se Den válečných veteránů, kdy si 11. listopadu připínáme na oděvy na znamení úcty k těmto lidem kvítky vlčího máku. Letos se sbírka na pomoc veteránům odehraje nejspíš převážně digitálně.
Lidé si už nyní zdobí portrétní fotky na sociálních sítích symbolickým kvítkem. Více na www.denveteranu.cz.
Za 2. světové války se aktivně postavilo nacistům asi 150 tisíc Čechoslováků. Sto tisíc v domácím odboji, 12 tisíc na západní frontě, 32 tisíc na východní frontě, asi tisícovka na Středním východu. Podle údajů ministerstva obrany jich ke konci září 2020 žilo posledních 276, převážně těch, co bojovali na východní frontě.
Je to pochopitelné. Třeba mnozí volyňští Češi nastupující do tzv. Svobodovy armády v roce 1944 při odvodu v Lucku nebo Rovnu na Ukrajině neuváděli skutečný věk. Některým – zvlášť dívkám, bylo i patnáct, šestnáct let. Do zahraničního vojska vstupovaly s rodiči a sloužily nejčastěji jako zdravotnice.
Mladí si neváží vlastenectví starších
Mnozí z veteránů si stěžují, že se ze společnosti vytratila úcta k odbojářům, vlastenectví, a někteří tvrdí, že by už za tuto zemi bojovat nešli. „Vždyť my jsme šli bojovat z lásky k vlasti. Dneska už nikdo nechápe, co je to láska k vlasti,“ povzdechl si pro Paměť národa například Imrich Lom, veterán z 2. světové války, který bojoval na Středním východě a ve Francii.
Generálmajor Miroslav Kácha, účastník domácího odboje, člen Obrany národa, za komunismu odsouzený na doživotí za protikomunistický odboj, si před smrtí Paměti národa stěžoval: „Když to člověk hodnotí, tak musí uznat, že oběti, které lidé přinesli, aby u nás byla svoboda, byly zbytečné! Nevyplatí se pro svobodu bojovat, když se s ní pak zachází takhle!“
Zobecňovat takové nálady nelze. Podobně rozladěné hlasy zaznívají od roku 1989. Veteráni, zvláště ti z východní fronty, měli za komunismu zvláštní postavení a výhody jako členové Československého svazu protifašistických bojovníků, tedy pakliže byli ochotni přispívat k všeobecné propagandě o všeorganizujícím komunistickém odboji. Mnohdy jejich zklamání plynulo z rozpadajících se vztahů mezi spolubojovníky.
Konflikty provázely rozpad svazu, obnovení Československé obce legionářské, odtržení některých veteránů ze západní fronty a letců RAF od svazu bojovníků a založení jejich samostatných organizací. Brát však na lehkou váhu pocity těchto lidí, kteří za tuto zemi nasadili své životy, nebo jejich stížnosti ignorovat, není správné. Říká se: „Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude mít žádné, až je bude potřebovat.“
Centrum pomoci Paměti národa
Osudy československých veteránů zpracovává už dvacet let Paměť národa. V této sbírce naleznete několik tisíc výpovědí letců RAF, válečníků od Tobruku, Dunkerque, vojáků, co prošli Karpatsko-dukelskou operací, ale i vyprávění někdejších partyzánů, parašutistů, organizátorů protinacistických skupin a neméně silné příběhy těch, kteří odboji pomáhali – někoho ukrývali, poskytovali jídlo, ošetření apod.
Paměť národa se soustřeďuje na natáčení vzpomínek i na pomoc veteránům a dalším lidem, kteří své příběhy svěřili Paměti národa. Žijících je takřka pět tisíc. Paměť národa se obrací na veřejnost s prosbou. Pomozte Centru pomoci Paměti národa třeba tím, že si koupíte kvítek vlčího máku na webu www.denveteranu.cz nebo se připojíte k drobným podporovatelům. Někdo posílá stokorunu, jiný tisícikorunu měsíčně. Pomozte i vy a staňte se členem Klubu přátel Paměti národa. Jak na to, najdete zde.
Na jaře 2020, kdy dokumentaristé Paměti národa museli utlumit osobní setkávání s pamětníky, a tudíž i natáčení vzpomínek pamětníků, vznikl nový charitativní projekt Centrum pomoci Paměti národa. Spočíval v jednouché práci: dobrovolníci využili neveřejnou část Paměti národa, kde jsou uložené kontakty na pamětníky.
Po telefonu hovořili s válečnými veterány, odbojáři, přeživšími holokaustu, bývalými politickými vězni, disidenty a mnohými dalšími a vyptávali se na jejich situaci v době způsobené šířením onemocnění covid-19:
„Nejčastěji si chtěli tito staří lidé opravdu jen obyčejně lidsky popovídat. Moje zkušenost je taková, že ti staří lidé to zvládali, byli pozitivní. Povídali jsme si o čemkoliv, i o těch nejobyčejnějších věcech: co vařili, kam se chystali, až to skončí. To bylo nejčastější téma – budoucnost. Děkovali za to, že jsme Centrum Paměti národa založili. Byli vděční, že jsme na ně mysleli, že jsme na ně nezapomněli. Jo, a taky se mi jednou přihodilo, že mě jeden pán prosil, jestli bychom mu nedohodili nějakou hodnou paní, chtěl se seznámit.“
„Naším hlavním úkolem bylo, se o ně postarat. A to nejen psychologicky, ale zařizovali jsme nákupy, vyzvedávali jsme léky, zprostředkovávali jsme profesionální psychologickou pomoc a další služby,“ vysvětluje Radana Polášková, koordinátorka Post Bellum, zakladatelka Centra pomoci Paměti národa. Pomozte i vy!
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
