Osiřelá banda. Stalinovi pomocníci v Praze a Gottwaldův konec

V posledních dnech Gottwaldova života se u něj projevuje základní schizofrenie: Stalinovou smrtí by se pražskému gubernátorovi mělo teoreticky ulevit, ale tak jednoduché to nebylo. Místo jistoty strachu tu byla nejistá budoucnost.

Čtěte také

Zima 1953: Pohřby, volby a vzpomínky

Pravdou je, že Gottwald se okamžikem Stalinova zmizení ze scény mohl přestat bát o život. Jeho vyvinutý stranický instinkt mu totiž velel už od podzimu 1948, kdy se poprvé po únorovém puči sešel na Krymu se Stalinem, se návštěvám Sovětského svazu raději vyhýbat.

Nezapomeňme, že navzdory velkým „zásluhám“ perfektně zrežírovaného uchopení moci v Československu tu byl také zdvižený prst v podobě Stalinem vyvolané „roztržky“ s Jugoslávií. Samostatnější cestou Titova socialismu se neměl a nesměl dát nikdo další. A politické procesy, které se postupně rozbujely v zemích východního bloku, to měly jen potvrdit.

Na podzim 1952 Gottwald opět navštívil Stalina, na sjezdu sovětské komunistické strany v Moskvě, a tedy do jisté míry bezpečně krytý delegací svých soudruhů. Na druhou stranu už asi věděl, že moskevského „voždě“ nerozhněvá a beze zbytku vyplní Stalinovo přání a podepíše rozsudky smrti nad svými ještě nedávno nejbližšími spolupracovníky v čele s Rudolfem Slánským.

Vyhrožování pozůstalým  

Gottwaldův vůbec poslední projev – ten před odletem do Moskvy na Stalinův pohřeb – je dodnes zajímavou žánrovou ukázkou myšlení komunistických funkcionářů, kteří byli zvyklí dovedně v projevech mísit žal nad mrtvým vůdcem, nenávist k odpůrcům a výzvy k větší pracovitosti lidu obecnému. Gottwald tak vypočítává nesčetné Stalinovy zásluhy a zároveň vyhrožuje všem potenciálním odpůrcům, že při sebemenších náznacích odporu strana zlikviduje všechny své nepřátele.

Čtěte také

Stalin versus Trockij: Diktátorem může být pouze jeden

Sám byl ochoten riskovat cestou na Stalinův pohřeb v zásadě vše, přestože si to možná dost dobře neuvědomoval. Těžko soudit, proč Gottwald trval na tom, že i zpátky dá přednost cestě letadlem před vlakem. Lékaři v Kremelské nemocnici si ho dokonce na nějakou dobu chtěli ponechat ve své péči, zjevně jim bylo jasné, jak na tom československý vůdce je.

O tom, že ošetřovat diktátory je rizikové povolání, se pak přesvědčili i pražští lékaři, kterým po zatčení Gottwaldova ošetřujícího lékaře Vladimíra Haškovce v roce 1951 chyběla na rozdíl od těch moskevských i patřičná dokumentace. Neléčená syfilida nakonec dokonala své a výduť na aortě nakonec Gottwalda po návratu do Prahy zabila.

Národní loupež

V souvislosti s Gottwaldovým dědictvím nemůžeme pominout dva faktory. Jednak se i v Praze po moskevském vzoru rozhořel vnitrostranický boj o následnictví. Jeho vítězem se z dlouhodobého hlediska stane budoucí první tajemník, pověřený řízením stranického aparátu, jistý Antonín Novotný. Nikoli tedy prezidentský následník Antonín Zápotocký. Gottwaldova funkce předsedy KSČ je ostatně zrušena, odešel přece Nenahraditelný.

Čtěte také

A teď vám zlevníme rádia a pračky. Po smrti Stalina a měnové reformě přišel čas na cukr a uvolnění

A za druhé – KSČ se sice zbavila Slánského a mohla na něj a jeho skupinu svést leccos, ale ekonomickou situaci tím nezachránila. Stalinova a Gottwaldova smrt proto vůbec neovlivnila plány KSČ na to, jak zahladit katastrofální výsledky pěti let stalinského „socialismu“, věru bez lidské tváře.

Stát pod vedením státostrany spěl rychle k bankrotu a jediný způsob, jak mu zabránit, byla měnová reforma. Došlo k ní na konci května 1953, pro drtivou většinu lidí v Československu znamenala finanční katastrofu. Bylo to jakési finální razítko na obálce všech zločinů, které komunisté během prvních pěti let vlády napáchali. Přesto byl rok 1953 rokem naděje pro ty, kteří těch pět let hrůzy po únoru 1948 přežili. Stalin a Gottwald zmizeli během jediného měsíce. To nebylo málo.