O čem se dnes mluví v Londýně? Protektorátní „zábava“ začala v roce 1943 mlít z posledního

Napsala a natočila ho obvyklá sestava autorů a interpretů, která se na tyto „parodie“ specializovala, tedy mimo jiné herci Karel Postranecký a Jindra Miškovský a textař Josef Opluštil, humorista, který by se jindy než za nacismu asi těžko uplatnil.

Čtěte také

Bahno protektorátního humoru: rozhlasové skeče. V jednom hrál i Vlasta Burian

Druhá vlna skečů, jejíž počátek můžeme datovat rokem 1943 a vyhlášením takzvané „totální války“ jak v Berlíně Goebbelsem, tak u nás K. H. Frankem, se od té první zase tak moc nelišila. Kromě antisemitských výpadů a zesměšňování exilu i odboje zde byl kupodivu i důraz na vlasteneckou notečku.

Pár vět jedné z emigrantských postav ve skeči stojí za to ocitovat: „Který ďas mi jen poradil, abych jel na tenhle anglický ostrov. Co je mi do Angličanů, Američanů, Holanďanů, Poláků a Francouzů! Ti naši doma mají aspoň půdu pod nohama a střechu nad hlavou. Jak bych byl rád tam u nás. Jak je tam asi krásně, v mé vlasti...“

Účinek byl chabý

Šlo tedy vlastně o zvrhlou variaci na známé dykovské téma „opustíš-li mne, zahyneš“, kterou ostatně po válce velmi zdatně vůči politickým exulantům rozvinuli rovněž komunisté.

Je asi zjevné, že propagandistický účinek těchto scének musel počátkem roku 1943, kdy se válečný vývoj začínal obracet, i na prostomyslnějšího posluchače asi velmi chabý. Navíc parodovaná postava Edvarda Beneše ujišťuje ve dveřích své kanceláře svého hosta pana Kohna o tom, že bude vždy dbát, aby židovští spoluobčané v obnovené republice požívali všech samozřejmých občanských práv a práv menšin.

Dá se konstatovat, že zatímco protektorátní represivní orgány fungovaly do posledního okamžiku na 100 %, propaganda, a zvláště „zábava“ začala počátkem roku 1943 pomalu, ale jistě mlít z posledního.

S autorem knihy Protektorátní rozhlasový skeč Radkem Žitným ukázku komentuje redaktor Pavel Hlavatý.