Program Tichý oddíl je založený na terapii tichem, je to analogie kláštera. Vězňům přináší sebereflexi a naději, říká kaplanka Čobanová

Práce vězeňské kaplanky spočívá hlavně v doprovázení vězňů, naslouchání jejich příběhům a sdílení každodennosti. Využít tuto službu může každý odsouzený, bez ohledu na vyznání.

Čtěte také

Zkostnatělý režim nedokáže připravit vězně na to, aby obstáli ve světě venku, kritizuje Šabatová

„Když jdou za mnou, tak vědí, kdo jsem a proč tam jsem, takže hovor se na téma duchovní často stočí, ale nevychází to ze mě jako první,“ popisuje Čobanová. „Je důležité potkat se s druhým člověkem na lidské rovině, zeptat se ho, jak se má, co prožívá. A pokud je zájem ze strany odsouzeného, dotkneme se i témat hlubších. Ptají se, co mi pomáhá, jak víru vnímám v životě, jak mi pomáhá pánbůh.“

Kromě duchovních témat patří mezi nejčastější náměty hovoru otázky mezilidských vztahů, viny a smyslu života. Vzájemná setkání ale narážejí i na každodenní problémy – například jak na ně vězeňské prostředí působí, jak se vypořádávají se svými prožitky, jak mohou využít čas a smysluplně se zaměstnat nebo co by mohli ve svých životech dělat jinak či lépe.

„Snažíme se pomáhat odsouzeným k tomu, aby se už nevraceli zpátky, aby pochopili příčiny svého jednání a začali stavět na jiných základech. Mít ambici polepšit je, to bychom se asi strašně zklamávali, protože to je velký boj,“ domnívá se Čobanová. „Každá změna v našich životech je bolavá a stojí určité úsilí. Pokud za sebou nemají někoho, kdo jim pomůže, tak o to to mají těžší.“

Podívat se dál s nadějí

Situaci neusnadňují ani podmínky, v jakých vězni žijí – kolik lidí sdílí celu, zda mají soukromý prostor a šanci se nějak usebrat a přemýšlet o tom, jestli se chtějí napravit a v čem. Právě s tím pomáhá program Tichý oddíl, který je založený na individuálním mentoringu, duchovní práci a vědomém sdílení náročných situací.

Čtěte také

Světlo za mřížemi. Bůh mi ukázal, že se dá žít, vypráví bývalý vězeň Kadaši

„Program je v podstatě analogie ke klášteru, terapie tichem, kterou v 11 dnech doprovázíme šest odsouzených,“ přibližuje Čobanová. „Chceme, aby měli možnost srovnat si svůj život, pojmenovat, kde se právě nacházejí, projít svojí historií a podívat se dál s nadějí.“

Naděje v tomto případě spočívá v možnosti odpuštění, ve znovunalezení své hodnoty a uvědomění, jak jejich minulost ublížila jim i jejich rodinám, a co je potřeba udělat pro to, aby mohli to špatné kompenzovat něčím dobrým.

Pořád ve střehu

Kromě práce s vězni se ale Čobanová ve svém povolání věnuje také obecnějším otázkám fungování vězeňské služby. Zvláště upozorňuje na nelehkou situaci, v níž se nacházejí zaměstnanci věznic.

„Práce s odsouzenými znamená být pořád trochu ve střehu a svědkem násilí,“ upozorňuje. „Člověk musí vlastně pořád kontrolovat, jestli někde nezapomněl zamknout, jestli něco špatně nepodepsal nebo neudělal jinak, než je dáno předpisy. Zaměstnanci jsou přetížení, protože jich není tolik, kolik jich má být, a stres se tak střádá.“

Čtěte také

Dagmar Roztočilová z Vězeňské služby. Jak žena zvládá svět za mřížemi?

Zaměstnanci jsou navíc během služby zcela odstřižení od okolního světa, nemají k dispozici telefon, nemohou se spojit se svými blízkými, což je psychicky náročné zejména pro rodiče a pečující osoby.

Chybí také podpůrná opatření pro zvládání náročných situací a závažných incidentů, jakými jsou třeba sebevraždy odsouzených. Z psychohygieny se naštěstí v posledních letech stává významné téma a inspiraci přináší například norský vazební systém.

„Když se tam stane těžký incident, hned se zaměstnanci věnuje krizový tým, který s ním projde první fázi šoku a pak jej další dny doprovází,“ uzavírá Čobanová. „Naše vězeňská služba už tyto týmy také implementuje, což je skvělé, protože psychohygiena nemůže stát jenom na samotném zaměstnanci.“

Jak nebezpečná je práce ve věznici? Je těžké dívat se na vězně s vědomím toho, co udělali? A v čem spočívá program Tichého oddílu? Poslechněte si záznam celého rozhovoru. Ptá se Renata Kalenská.