Klabouchová: Obcházím místa, o kterých píšu. Chci, aby se mnou čtenář byl v cele a cítil tu zimu

V rohlíku, v krajíci chleba, v obědové misce, ale třeba i pod dnem kýblu nebo zastrčené pod košilí. To všechno byly způsoby, kterými si vězni posílali motáky. Na Pankráci se už za nacismu odehrávala neuvěřitelně živá, i když samozřejmě nebezpečná podzemní komunikace.

Čtěte také

Reittererová: Ema Destinnová čelila nepochopení. „Byla divokou rebelkou,“ doplňuje Klein Svobodová

Vězni si motáky předávali nejrůznějšími způsoby. A k tomu všemu se mezi celami posílala taky morseovka, kterou vyťukávali do trubek nebo do zdí.

Z pamětí politických vězňů vyplývá, že přes všechnu brutalitu režimu byla touha po kontaktu, po nějaké zprávě nebo prostém lidském slovu mnohem silnější než strach. A také o tom je nejnovější knížka Petry Klabouchové Duch Pankráce.

Ze zlodějíčka „pošťákem“

„Duch Pankráce není termín, kterým bych označovala atmosféru pankráckého vězení, ale je to přezdívka skutečné osoby. Ten člověk se jmenoval Karel Rameš a byl to vězeň na Pankráci v době nacistické okupace. On se tam nedostal jako hrdina, ale skončil tam za hospodářský delikt, takže něco jako zlodějíček. Ale těchto svých zkušeností potom využil,“ vypráví Klabouchová.

Popraviště pankrácké sekyrárny (1943-1945)|foto: Vězeňská služba ČR

Měl funkci chodbaře, takže volnější pohyb po věznici. Dostal se i do zapovězených míst na oddělení 2A, kde byly cely smrti. V nich čekali vězni na popravu gilotinou v pankrácké sekyrárně. 

„Jemu se nějakým zázračným způsobem se spoustou rizik a lidí, kteří to zaplatili i životem a mučením, podařilo vytvořit v pankrácké věznici cosi jako nelegální poštovní síť opravdu velkých rozměrů,“ popisuje spisovatelka.

Motáky v pokojíčku

Rameš dostával motáky psané tužkou mezi vězně i mimo věznici k jejich rodinám. Vězňům zvládl propašovat na cely špačky tužek třeba v chlebu, aby mohli psát.

Čtěte také

Šumava je pro mne živá bytost. Už děda si povídal se stromy, říká spisovatelka Klabouchová. Byla nominována na cenu Magnesia Litera

„No a druhá věc, papír. Oni museli pracovat vlastně až do své popravy, takže lepili pytlíky na krmivo pro německé andulky. Takže z těch pytlíků potom vznikaly motáčky,“ vysvětluje Petra Klabouchová. Nejzajímavější motáky, které zhruba za tři roky svého působení se svými spojkami propašoval, si Rameš přepisoval. Originály putovaly za rodinami vězněných.

Velké množství motáků se našlo u jedné hrdinské rodiny, která je uchovávala po celou válku. „Schovávala je pod podlahou dětského pokojíčku, nad kterou spaly jejich dvě dcerušky, a celou válku tam ty motáky byly. Takže samozřejmě si umíte představit, jaké to bylo riziko. Jednalo se zhruba o šest tisíc motáků a něco přes tisíc fotografií, protože Karel Rameš zvládl propašovat z Pankráce ven i fotografie.“

Klabouchová ale dodává, že hlavní linka příběhu není o Karlu Ramešovi, ale o dvou vězních, muži a ženě, kteří se nikdy nepotkali, ale vzájemné motáky jim pomáhali přežít. Vzniklo mezi nimi velmi hluboké přátelství.

Brutální příběhy?

Na otázku, co se v jejím psaní proměnilo, Klabouchová odpovídá, že knihy jsou možná temnější a brutálnější, ale záleží na příbězích, které se k ní dostávají. 

Spisovatelka Petra Klabouchová na místech, kde se odehrává její román Prameny Vltavy|foto:Petr Kubát, Český rozhlas

„Já rada píšu, je to pro mě jakási psychoterapie, vylévám si do toho ty svoje problémy a srdíčko a odpočívám u psaní. Takže jsem vždycky psala a psát budu, ale když už to člověk dělá, tak tomu chci dát nějaký smysl. A vyprávět příběhy, které jsou podle mě neprávem zapomenuté, v tom ten smysl vidím,“ zdůrazňuje. 

Dodává, že ji mrzí, když se v recenzích dočte, že knihy plní brutalitou. „Já se snažím, aby tam se mnou ten čtenář byl. Aby byl v té celé, cítil tu zimu, cítil ten pach a cítil, co prožívá ta postava do posledních vteřin. Já si ta místa obcházím, byla jsem i v sekyrárně. Dívám se možná trošku jinýma očima toho, kdo to prožívá, kdo to bude popisovat. Třeba právě na to, co ta popravovaná osoba viděla jako poslední, když měla hlavu už umístěnou pod tou gilotinou, vidí ty dlaždičky před sebou... A tohle já do detailů popisuju. Nemyslím si, že to je brutalita. Myslím si, že je to jenom pravda.“

Co od ní chtějí vědět potomci vězněných, kteří se jí ozývají? Jaké byly osudy nacistických dozorců? Poslechněte si celé Hovory se spisovatelkou Petrou Klabouchovou. Ptala se Naděžda Hávová.