Žlutá žába je jako letadlo. Jakmile se s ní vjede do vody, je to překvapivě v pohodě, říká cestovatel Přibáň
Žluté sovětské vozy Trabant vystřídal za stejně zabarvenou obojživelnou „žábu“, dobrodružství a dlouhé cesty po vzdálených krajinách ale zůstaly. Cestovatel, novinář a cestopisec Dan Přibáň před letošním vydáním seriálu Žlutou žábou až do Mongolska oslavil 50. narozeniny. „Když je člověku třeba 30, tak si říká, že za chvíli bude starý. A pak vždycky zjistí, že není,“ říká v pátečních Hovorech Českého rozhlasu Plus.
Oproti předchozím filmovým počinům má epizodní dokument svá specifika. „Velký rozdíl je, že film spíš přenáší emoci – někdo to zapne a po dvou hodinách skončí s pocitem ‚Wow, já chci jet do Mongolska,‘ nebo ‚Ty jo, to bych chtěl zažít,‘“ popisuje Přibáň.
Čtěte také
„Seriál zase víc ukazuje v jednotlivých kouskách cestu a tím, že to je seriál, má divák nějakou možnost si jednotlivou pasáž zpracovat a působí to intenzivněji, je to taková akupunktura. Je to více o informacích, ukazuje se tam víc věcí,“ doplňuje s tím, že díly třeba obsahují více zajímavostí o místních památkách.
Na několik tisíc kilometrů dlouhou cestu vyrazila výprava v čele s Přibáněm ve voze LuAZ 967, neláskyplně přezdívaném žába. Polní sanitka sovětské konstrukce se začala vyrábět v polovině 70. let a její superschopností je, že se umí pohybovat po zemi i po vodě.
(Oboj)živelná žába
„Zatímco Trabant je auto, které znají úplně všichni – včetně třeba Australanů – tak Žlutá žába je antitrabant,“ říká cestovatel a dodává: „Vznikla na Ukrajině a je to nejhorší plovoucí auto na světě, ono to nemá pohon ve vodě.“
Čtěte také
Třeba přechod mezi jízdou a plutím přirovnává k dalšímu druhu dopravy: „Letadlo je nejnebezpečnější, když přistává a startuje let, mezi tím je celkem v pohodě. Tohle je hodně podobné – jakmile se s tím vjede do vody, tak je to překvapivě v pohodě.“
„Když se člověk zbaví stresu, že sedí v autě a je na něm životně závislý, protože je uprostřed Mongolska a pod ním pět metrů vody, tak je to super,“ směje se.
Ani návrat na pevnou zem ale pro žábu není jednoduchý úkol. „Tím, že to nemá žádný vodní pohon, tak to nic netlačí na břeh, ale kola současně už prokluzují v blátě, takže to strašně snadno uvízne,“ vysvětluje cestovatel.
Devadesátá léta
Cílem výpravy bylo podle původních plánů přístavní město Magadan na ruském dálném východě. Nakonec ale zvítězila jižní trasa – přes Blízký východ a střední Asii – s destinací Ulánbátar.
O hlavním městě Mongolska se říká, že je jedno z nejošklivějších na světě. A Přibáň se zhodnocením souhlasí: „I města v Africe jsou brutální, ale tohle město se strašně rychle rozvíjí, opravdu překotně, a oni zažívají devadesátá léta u nás.“
Dodává, že zatímco třeba Praha se nyní s městotvornými nápady obrací třeba za Kodaní, Ulánbátar je ještě ve dřívější fázi. „Všude jsou nějaké reklamy. Každý, kdo má prachy, něco postaví, má to i ten styl,“ popisuje, jak se růst na metropoli podepisuje.
Celé Hovory si poslechněte na začátku článku. Ptal se Vladimír Kroc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
