Cestovatelka Benešová: Na Everestu jsem si sáhla na dno. Moje naivita zemřela v Bejrútu

Vylézt na Mount Everest pro ni bylo splněným dětským snem.

„Už jako pětiletá holčička jsem si vysnila, že bych chtěla zkusit vylézt na nejvyšší horu světa. Já jsem se do Everestu zamilovala, takže jsem na něj celý život čekala. Na vrcholu jsem nestála já. Tam byla ta malá holčička z Vysočiny a já jsem si jenom přála, aby na mě byla pyšná,“ říká Benešová.

Na Everest s Crohnovou chorobou

Čtěte také

Motorkář Pertlíček: Cestování po Himálaji? Zaprší, spadne silnice a objížďka má 1000 kilometrů

Ve své knize Můj Mount Everest otevřeně popisuje, jak se jí na nejvyšší hoře světa fungovalo s jejími zdravotními problémy – trpí totiž Crohnovou chorobou. Přiznává, že během výstupu bojovala sama se sebou.

„Pro mě bylo hrozně důležité říct a do té knihy napsat, že každý z nás má v sobě obrovskou vnitřní sílu a s tou dokážeme zázraky. Vůbec nejde o Everest nebo jakékoliv další cesty, ale člověk si může splnit své vlastní sny,“ říká cestovatelka.

„Já jsem hrozně vděčná za to, že jsem jí měla tu šanci objevit tam nahoře v 8000 metrech, kdy jsem si několikrát sáhla na úplné dno. Ale tu vnitřní sílu jsem tam hmatatelně cítila a vím, že ji má v sobě každý z nás,“ uzavírá.

Výbuch v Bejrútu

Kromě výstupu na nejvyšší horu světa má Monika Benešová za sebou i Pacifickou hřebenovku, výstup na Kilimanjaro, mise na Blízkém východě nebo velký výbuch v přístavu v Bejrútu.

Čtěte také

Asi nejvíc mě překvapilo, jak málo jsem na Pacifické hřebenovce byla úplně sama, říká cestovatelka Jelínková

„Já jsem tam v létě 2020 pomáhala dětem. Byla jsem tam se zahraniční neziskovou organizací. Tenkrát byla doba covidová, takže všechno bylo zavřené. A libanonská vláda na dva dny povolovala covidové otěže s tím, že se otevřely kavárny, obchody, banky a tak dále. A lidé právě šli do centra, včetně mě. A to se stalo poblíž, přístav je v centru. Takže my jsme byli na té kavárenské uličce a tam to bouchlo,“ vzpomíná.

Smetla ji tlaková vlna a když se probrala, otevřela oči do „prachové tmy“. Její pokoj přestal existovat. Spolu s dalšími lidmi hned začala pomáhat potřebným.

„Zemřel mi tam člověk blízký mému srdci, takže to jsou obrazy, které tady ani nedokážu vlastně říct… Jsou věci, které si z toho ponesu do konce života. Nevím, jestli se to dá úplně odstranit, ale jsou připomínkou toho něčeho silného, co tam ve mně zemřelo. Taková ta naivita. A část srdce zůstala v přístavu,“ vzpomíná.

Jak se jí slézalo z Mount Everestu se sněžnou slepotou? Je těžší vylézt na vrchol, nebo bez nehody sestoupit zpět do základního tábora? A kam se chystá dál? Poslechněte si celé Hovory Michaela Rozsypala.