Nechápu, že lidé ztratili paměť. Nechávají se opít rohlíkem nereálných slibů, tvrdí herečka Kolářová
Na lidech si Daniela Kolářová, jedna z nejobsazovanějších českých hereček, cení mimo jiné humoru. I proto si užívala natáčení se Zdeňkem Svěrákem, který před týdnem oslavil 90. narozeniny. Manželský pár ztvárnili na plátně čtyřikrát. „Ta míra inteligentní míra urážek, stěrů, mi naprosto vyhovuje a užívám si to. Je to v klidu, s přehledem, bez hysterie a hlavně bez nějakých scén,“ vzpomíná v Osobnosti Plus na spolupráci.
„Bylo to vždycky zábavné, protože Zdeněk je velice pečlivý na své scénáře a na vystavování situací k pointě. Pokud vám vyhovuje tento způsob myšlení, tak je to strašně příjemné. Pro mě se to navíc odlišovalo od většiny postav, které jsem do té doby hrála, protože pro ženy se málokdy píšou vtipné role,“ pochvaluje si Kolářová a doplňuje:
Čtěte také
„Mezi Na samotě u lesa a Vratnými lahvemi uběhlo skoro 30 let. Po lidské stránce jsme mohli přesně navázat tam, kde jsme předtím skončili.“
Kolářová je stále herecky aktivní. „Je hrozná představa sedět doma a koukat do zdi,“ vysvětluje . „Když vás někdo osloví a máte šanci si zhodnotit úroveň scénáře a zdá se vám, že to není hloupé, tak člověk do toho rád jde. Přijdete mezi lidi, musíte řešit nějakou situaci a tím si udržujete mozkový aparát v aktivitě.“
Těžká občanská výchova
Kromě herectví má za sebou Kolářová i politickou kariéru v České národní radě, a to ve velmi napjaté době těsně po revoluci. Do politiky se nakonec rozhodla jít hlavně proto, že získala velké množství preferenčních hlasů na kandidátce. Zpětně toto období vnímá jako náročné a plné kompromisů – dva z nich ji přitom bolely už tehdy.
Čtěte také
„Za prvé to byl způsob malé a později velké privatizace. Jan Švejnar tehdy před uzákoněním navrhoval vytvořit právní kodex, ODS a ODA to tehdy odmítly a přehlasovaly to ve formě, jak to pak bylo realizováno, a došlo k tomu, co se dělo,“ konstatuje. „A ten druhý kompromis bylo rozdělení Československa, to mě dlouho mrzelo.“
Náročné to pro ni bylo i proto, že dostávala množství nenávistných a anonymních dopisů.
„Je strašně zajímavé, že nás jako herce nepovažují lidé za občany. Máme veškeré veřejné podmínky stejné jako všichni spoluobčané, ale přesto jsem byla nabádána k tomu, že jsem pitomá, jenom herečka a do politiky mi prý nic není,“ pozastavuje se Kolářová.
„Byly to horké chvilky a těžká občanská výchova. Nicméně s odstupem času jsem svým způsobem vděčná, že jsem to absolvovala,“ dodává.
Potřebu sledovat aktuální dění – politické i společenské – cítí stále. Před osmi lety v rozhovoru prohlásila, že po revoluci se česká společenská laťka propadla, dnes podle ní padá dále. Postrádá hlavně slušnost a základní morální zásady.
Čtěte také
„Pořád si nemůžu srovnat v hlavě počet voličů (současné vlády, pozn. red.) – já vím, že minulá vláda nebyla nic extra, alespoň však zachovávala určité etické kvality mimo naši zemi, třeba směrem k Ukrajině,“ uzavírá Kolářová.
„Nechápu, ale že lidé ztratili paměť. Je pravda, že nová generace rok 1968 ani okolnosti předtím vůbec nezažila, ale přece mají rodiče, prarodiče, kteří to musí předávat dál. Nechápu, že se tolik lidí nechá opít rohlíkem na sliby, které potom stejně nebudou dodrženy.“
Kterému hereckému kolegovi by znovu chtěla zahrát manželku? Jak velká zodpovědnost je pro takto známého a populárního herce vystoupit na demonstraci? A jaké poselství předává předmluva knížky Jitro kouzelníků? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Moderuje Světlana Witowská.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
