Ve výchově to nejde bez empatie a limitů, mozek po nich touží, míní ředitel školy pro hendikepované

„Největším bohatstvím školy jsou pro mě inspirativní osobnosti, kteří mají vnitřní motivaci s žáky něco dělat,“ zamýšlí se Růžička z pozice ředitele školy. „Odvahu a dobrodružství v podstatě do školy přináší oni.“

Čtěte také

Škola jako místo setkávání. Jak vtáhnout děti do dění v komunitě a jak zapojit lidi z okolí?

Žáci v teplické škole tak s pedagogy chodí na výlety, sportují nebo jezdí na tábory a učí se tím poznávat i překonávat své limity. Právě to je podle speciálního pedagoga rozvíjí.

„Podle našeho názoru není možné vychovávat děti bez limitu,“ poukazuje Růžička ve vysílání Českého rozhlasu Plus. „Limit je něco, co vás v jednom a tom samém okamžiku omezuje, ale současně vám poskytuje pocit bezpečí. Domnívám se, že náš mozek přímo touží po limitech,“ vysvětluje.

Testování vlastních hranic

S výchovou a vzděláváním dítěte se mnohdy přirozeně pojí i strach o jeho bezpečí. U rodičů hendikepovaných dětí je tato obava násobně vyšší. Nadměrná ochrana ale takovým dětem nemusí umožňovat právě tolik potřebně otestování hranic, podotýká ředitel.

Čtěte také

Když se domluví učitelé, rodiče i žáci, je to ideální stav. Ve Vyskytné na Pelhřimovsku proto začali pořádat Snídaně s ředitelem

„Domnívám se, že by ve škole měla být přítomná nějaká mírná tenze, mírná zátěž. I možná prvek, že něco musíme. Protože popravdě, kde bychom byli, kdybychom v životě něco nemuseli,“ zamýšlí se pedagog a současně zmiňuje i druhý podstatný pól – téma pohody a wellbeingu.

Pro žáky jím vedené školy může mírnou zátěž představovat třeba moment, kdy se musí do školy – je-li to možné – dostat samostatně mimo organizovaný svoz. Například u sportovních aktivit pak učitelé žáky motivují, ale respektují i jejich obavy.

„Jsem přesvědčen, že ve výchově to není možné bez empatie, empatie je vcítění,“ zdůrazňuje Růžička. Naopak pocit lítost nebo soucitu, který směrem k hendikepovaným lidem často cítíme, podle něj není dobrou cestou. Lítostí se nad ně svým způsobem povyšujeme a soucit nám znemožňuje něco s jejich situací dělat.

„Poslové socializace“

Empatie je navíc klíčová nejen směrem k žákům, ale také k jejich rodičům. „Za velké téma v oblasti školství, pedagogiky, považuji práci s rodiči,“ vysvětluje Růžička. „Je hodně důležité, aby škola měla empatii vůči rodičům, ale současně aby rodiče měli empatii vůči škole.“

Čtěte také

Ředitel školy má zvládnout asi 40 rolí. Nejdůležitější jsou vztahy, vize školy a síť kontaktů

Žáci teplické školy se učí mimo jiné také prát, žehlit, nebo zahradničit. Školní program je připravuje na reálný život i pracovní činnosti, které mohou v budoucnu samostatně zvládat. S představou budoucnosti se ale pojí i obavy žáků, jestli takový život zvládnou.

„Chodí za námi, komunikují a snažíme se tyhle věci hodně řešit,“ uzavírá ředitel školy Arkadie. „Je to pro nás vyznamenání, protože si myslím, že jako pedagogové jsme vlastně poslové socializace – a jestliže žáci za námi s tímto chodí, tak se jim snažíme ukazovat, jak jsme to měli my. Je to úžasné, protože to znamená, že v nás mají důvěru.“

Proč by děti měly nejdříve zažít realitu a až poté virtualitu? Mají hendikepovaní žáci chuť překonávat hranice? A co by si z přístupu Arkadie mohly vzít ostatní školy? Poslechněte si celý pořad v audiu na začátku článku.