Nezištný zachránce dětských životů – to byl Přemysl Pitter. Pečoval o malé Němce, Čechy i Židy

První světová válka, do které Pitter narukoval, mu změnila život. Nejen že se stal pacifistou, ale také zažil šílené věci. „Celou noc střílel, ráno viděl pláň posetou mrtvolami a ptal se, koho zabil on sám. Poté prošel vnitřním obrácením,“ vypráví Kosatík a vysvětluje:

„Identifikoval se do značné míry s osobností Ježíše a především těmi částmi Bible, kdy víra může být iracionální a k novému světu je třeba lidi vychovat. Na svou dobu byl radikální, ani jemu blízcí lidé, například prezident Tomáš G. Masaryk, mu nerozuměli.“

V Československu se Pitter aktivně zapojil do veřejného života, začal působit v Lize lidských práv a především založil na pražském Žižkově Milíčův dům. Šlo o výchovné zařízení pro děti z nejslabších sociálních rodin. Kosatík ho považuje za na svou dobu nesmírně progresivní instituci.  

Staral se o děti bez rozdílu

Poslední měsíce roku 1938 znamenaly pro Pittra další výzvu. Do vnitrozemí přicházeli uprchlíci ze Sudet, tedy území postoupené německé správě, a bylo třeba se o další děti postarat. Následovaly děti židovské, které byly v ohrožení života.

K tomu sloužila ozdravovna v Mýtě u Rokycan. Když skončila válka, vydal se poté, co zjistil, že v terezínském ghettu je epidemie skvrnitého tyfu, hledat další děti, kterým bylo třeba pomoci.

Přemysl Pitter s dětmi v Mýtě (1941)|foto:Archiv Národního pedagogického muzea J. A. Komenského

Vznikly tam čtyři zámečky, ve kterých byly vedle sebe děti české, židovské z koncentračních táborů a také německé, které prošly výchovou v Hitlerjugend.

Bylo to odvážné a v dané rozjitřené poválečné době také riskantní. Dobová atmosféra vedla k nenávisti všeho, co bylo německé. Ať to byli přímí viníci, nebo oběti. „Byla to třaskavina,“ konstatuje Kosatík a dodává:

„Získalo to Pittrovi velké antipatie. Když se rozkřiklo, že tam jsou německé děti, že je nikdo nemlátí a dokonce mají příděly mléka, začaly chodit anonymy, kontroly a bylo velkým štěstím, že si to Pitter spolu se svými spolupracovníky uhájil. Děti tam edukoval, mluvil o křesťanské lásce a pak po dvou letech se děti rozjely. A dosud, pokud žijí, se scházejí a vzpomínají na strýčka Pittra.“

Komunistům se nehodil

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Pitter opravdu nehodil. Křesťan s takovými aktivitami se stal terčem perzekucí, jeho názory byly označeny jako reakcionářské.

„Navíc byl průkopníkem občanské společnosti, a když se pak nesměla ze Švýcarska vrátit jeho dlouholetá spolupracovnice Olga Fierzová, bylo to, jako by přišel o jednu ruku,“ popisuje Kosatík. 

Čtěte také

Kritik všeho bezpráví Přemysl Pitter byl trnem v oku komunistického režimu. „Zatímco ostatní váhali, on konal,“ řekl o něm Tigrid

Stal se exulantem, jeho budoucím domovem se stalo Západní Německo. Přestože dostal řadu nabídek ke spolupráci a mohl si také užívat jistého výsadního postavení, protože jeho schopnosti byly známé, rozhodl se jinak.

„Zachoval se prakticky jako vždy: hledal místo, kde lidem bylo nejhůř. A našel ho: uprchlický tábor Valka u Norimberku. Bylo to takové peklo na zemi a on začal opět tyto lidi koedukovat, křesťansky působit, založil tam kapli a strávil tam deset let.“

Přemysl Pitter umírá ve švýcarském Curychu v únoru 1976, bylo mu 81 let.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli se zachránce dětských životů Pitter dočkal ocenění, host pořadu publicista Pavel Kosatík odpovídá:

„V pozemském smyslu se žádného zvláštního ocenění nedočkal, ale on je ani neočekával. Kvůli tomu to nedělal. Celý život se nad tou zemí tak trochu křesťansky vznášel a šlo mu o ocenění jiné, někde jinde. A tam, nakolik to člověk dokáže posoudit, nevím, ale domnívám se, že je nemohl nedostat. Byl to vnitřně pravdivý člověk. Nemusel mluvit, stačilo to, co dělal.“