Můj konec starých časů: Nejstrašnější byl pocit strachu, že zůstanu sám, vzpomíná Tobiáš Jirous

4. prosinec 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tobiáš Jirous

Jsou lidé, kteří, aniž by mohli ve svém životě cokoliv ovlivnit, mají ho nalinkovaný. Takový měl být i život Tobiáše Jirouse. Narodil se v roce 1972 matce kunsthistoričce Věře Jirousové a otci filozofovi Jiřímu Němcovi. Ale ani to v jeho životě nebylo tak jednoduché…

Dva otcové

Jeho matka byla totiž stále ještě vdaná za básníka Ivana Martina Jirouse, takže právě ten je uveden v rodném listě v kolonce „otec“. Jistou ironií je, že dětství i dospívání prožil bez nich obou… Ivan Jirous byl opakovaně vězněn, stejně tak byl v několikaměsíční vazbě Jiří Němec, posléze v rámci estébácké akce Asanace donucený k vystěhování do Rakouska.

Byl tedy disidentské dítě, které bylo přes sílu intelektuálního prostředí v jistém vleku událostí. Estébácký tlak na Věru Jirousovou ji donutil odstěhovat se spolu s dětmi na venkov. Snažila se tím vyhnout dalším perzekucím, které měly také ji donutit k vystěhování z tehdejšího Československa.

Domovem se jim na několik dalších let stala malá vesnice na pomezí jižních Čech a Vysočiny, Kostelní Vydří. „Byl to trochu šok, byl jsem městské dítě a ocitnul jsem se na vesnici. Kolem spousta práce v hospodářství… Uvědomil jsem si, že vesnice je komunita budovaná několik desítek nebo i stovek let a že tam nemají rádi rychlý pohyby. Také když se tam přistěhujete, tak je to šok. A když místní zjistili, že ještě máme nějaké ‚škraloupy‘, tak to bylo těžký,“ vzpomíná Tobiáš Jirous na období, kdy mu bylo kolem 12 let.

Učňovská léta

Chodil do nedaleké dačické základní školy a poté se šel vyučit zahradníkem. „Neměl jsem šanci nic moc studovat, mohl jsem si vybrat pracovat u soustruhu nebo se něčím jiným vyučit. A protože jsme před rokem 1989 žili na venkově, maminka měla hospodářství a chtěli jsme žít nezávisle, tak se nabízel právě obor zahradník.“

Fotografie z dětství

Jezdil do učiliště ve Stádleci na Táborsku a tak tomu bylo i v pátek 17. listopadu 1989: „Jel jsem, bylo to v pátek, domů z učňáku. Večer jsem dorazil, a protože jsme byli blízko rakouských hranic, tak jsme se mohli dívat na rakouskou televizi.“

O demonstracích, opozici, už věděl tehdy své… ostatně na několika  demonstrací v Praze už byl, například v lednu roku 1989 při příležitosti Palachova týdne. „Ale ta 17. listopadu 1989 byla jiná, oficiálně povolená, a tak vybočovala,“ doplňuje Jirous a tím také vysvětluje, proč tehdy v Praze nebyl.

Muž uměleckých profesí

Události pak nabraly rychlý spád. Tobiáš ukončil učiliště, nastěhoval se do Prahy, stal se plnoletým mladým mužem. Pracovat začal v pražské Botanické zahradě, kde se staral o středoevropské dřeviny. „Vyhraná revoluce a já byl v montérkách a musel jsem začínat od nuly,“ vzpomíná s úsměvem.

Fotografie z dětství

Změny nastaly postupně nejen v celé společnosti. Jeho blízcí se stali uznávanými aktéry veřejného prostoru, ať jeho matka Věra Jirousová, nebo jeho dva „otcové“.  Ivan Jirous byl propuštěn z vězení a Jiří Němec se vrátil z azylu z Rakouska.

„Najednou jsem měl dva táty, oba dva se ke mně hrnuli, skoro se o mě přitahovali. Takže jsem třeba s Magorem (pozn. Ivanem Martinem Jirousem) chodil po hospodách a tam mě představoval jako svého syna, Jiří Němec si se mnou zase chtěl pořád povídat o filozofii…“  

Tobiáš po několika letech strávených v Botanické zahradě vystřídal několik profesí: byl produkčním v galeriích, nakladatelským redaktorem, vystudoval vysokou školu (AVU) a stal se mužem několika uměleckých profesí. Je básník i prozaik, vyšlo několik jeho knih a své nadání využil také jako herec v několika filmech, např. Cabriolet (2001), Toyen (2008) nebo Alois Nebel (2011). K jeho talentům patří i hudební nadání, působí také jako DJ.

Nejšílenější byl strach

Zdá se, že to všechno dobře dopadlo, ale první zdání klame. Tobiáš se sice pohyboval mezi inspirativními lidmi, ale zároveň také mezi těmi pronásledovanými. Co na tom, že nespravedlivě… A tak si postupně začal uvědomovat, jak se na něm dané období podepsalo.  

Čtěte také

Dovedlo ho to až k řešení „sebe samého“ prostřednictvím psychoterapií a tehdy si naplno uvědomil, co jsou zasuté pocity. Zasuté, nikoliv odžité, a mezi ně patřil strach.

„Nejšílenější pocit byl strach, že zůstanete sám. Že zavřou rodiče a půjdete do děcáku. Pocit ohrožení, nebyl jedinej den až do revoluce, kdy bych měl pocit bezpečí. Při každé domovní prohlídce – byla tam i sociální pracovnice – jsem měl strach, že si mě tahle paní odvede, loučil jsem se s hračkami.“ Až v dospělosti se tohoto pocitu zbavoval.

autoři: Ivana Chmel Denčevová , Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související