Můj konec starých časů: Po každém převratu se čeká, že z lidí budou andělé, vzpomíná historik Prečan
Pražský dejvický byt, kde žije historik Vilém Prečan se svou manželkou Helenou, je typickým bytem vědce a badatele, který pracuje s historickými dokumenty. Pracovna s knihami v policích až po strop a zásuvky plné nejrůznějších historických dokumentů, stejně tak i počítač. Historika Viléma Prečana, který oslaví 9. ledna 90. narozeniny, připomene repríza dokumentu z cyklu Můj konec starých časů.
Unikátní jsou deníky, které jsou nejen osobními záznamy Viléma Prečana, ale také dokumentem o tehdejším dění, době a lidech.
Komunistu do rodiny potřebujeme…
Narodil se v komunisticky zaměřené rodině Prečanů v Olomouci v roce 1933. Rodina se posléze přestěhovala do Brna. Mladý Vilém studoval gymnázium, vstoupil do tehdejšího komunistického svazu mládeže a v roce 1951 – ve svých 18 letech – vstoupil i do Komunistické strany Československa.
Po ukončení vysokoškolského studia historie a politologie odchází do Bratislavy. „Po promoci v roce 1955 jsem tam dostal umístěnku na katedru marxismu-leninismu a tam jsem se náhodou potkal se svou budoucí ženou.“ Jeho pozdější manželka Helena byla studentkou konzervatoře a oba mladí lidé byli ze zcela odlišného prostředí. Na jedné straně komunistická rodina a na straně druhé katolická, živnostenská a komunisty pronásledovaná.
Není divu, že to bylo pro jejich rodiny jistým problémem, jak oba vzpomínají. „Ale jednou řekla stará mama (pozn. slovensky babička): ‚Komunistu do rodiny potřebujeme – po těch devíti letech pronásledování. Potřebujeme, aby se nás někdo zastal.‘“ A tak se stali manželi, posléze také rodiči dvou dětí: dcery Bereniky a syna Davida. Harmonie a porozumění, je při setkání s manželi Prečanovými zcela zřejmé, i když mluví o smrti své dcery se smutkem a slzami v očích…
Z badatele nepřítelem
Vědecká dráha Viléma Prečana stoupala. Jedním z jeho témat se stalo Slovenské národní povstání a ve druhé polovině 60. let se vrací do Prahy, působí v Akademii věd a patří k těm, kteří se ztotožňují s nadějemi pražského jara. Okupace v srpnu roku 1968 se stává dalším z předělů v jeho životě, ale Prečan i toto období zpracoval tak, jak mu bylo vlastní. Vychází tzv. černá kniha, která nese název Sedm pražských dnů 20. – 27. Srpna 1968 a je to strohý popis tehdejšího dění.
„Do tisku to šlo ještě v říjnu a do listopadu pak do distribuce, vytištěno bylo 3 000 kusů, ale přiznali jsme jenom 2 900, abychom některé mohli rozdat,“ vzpomíná. Pro komunistický režim se stal nepřítelem. Státní bezpečnosti na něj vedla svazky pod názvy „Kniha 2“, či „Mazut“. Z akademie je vyhozen a stává se z něj dělník, šatnář a v roce 1976 požádal o vystěhování s rodinou do Německa.
Zdánlivě jednoduchá informace, složitější obsah. Pro rodinu to bylo velmi náročné rozhodování, zvláště pak syn David nechtěl opustit Československo. „Pro něj to bylo strašné, bylo mu 16,5 a měl tady své přátele.“
Exilová léta
Vilém Prečan se ke své profesi v exilu vrací v roce 1986, kdy na zámku Karla Schwarzenberga v Scheinfeldu zakládá Československé dokumentační středisko nezávislé kultury, které fungovalo až do roku 1994. „Máme tisíce a tisíce dopisů, moje žena vedla knihu pošty už od roku 1976, protože než jsme toto středisko oficiálně založili a zajistili finance, tak to byl ‚domácí podnik‘, jak říkává Jiřina Šiklová – dělali jsme to na kolenou.“
Centrum, ve kterém bylo možné zpracovávat nejrůznější fondy z oblasti exilové a samizdatové literatury, nám přináší mimořádné a unikátní svědectví do dalších let. V polovině 90. let pak byly všechny materiály přestěhovány do Prahy a darovány Národnímu muzeu.
Do politiky nechtěl
Listopad roku 1989 přinesl Vilému Prečanovi nejen svobodu, ale také se na výzvu prezidenta Havla zapojil do vědeckého dění. Do politiky vstoupit nechtěl, vědom si svého jistého – jak sám říká – „komunistického poblouznění“.
Stává se zakladatelem a prvním ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, v roce 1995 obdržel akademický titul docenta historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a o deset let později se pak na olomoucké Univerzitě Palackého stává profesorem.
Je nositelem řady dalších ocenění, včetně Řádu TGM III. Třídy, který mu předal prezident Václav Havel v roce 1998. K současnému dění okolo nás profesor Prečan konstatuje: „Svoboda přinesla nová pokušení… Lidé začnou cítit potřebu svobody, až když ji ztratí.“
Související
-
Zavřené vysoké školy a popravy. Události z listopadu 1939 den po dni
Tehdy nacisté zavřeli české vysoké školy. Začaly popravy studentů a transport dalších do koncemtračního tábora. Dokument o událostech roku 1939 připravil Ladislav Dvořák.
-
Novináři od jara do zimy. Dokument nejen o redakčním životě v letech 1968–1969
Na počátku byla kniha Dušana Havlíčka Jaro na krku. Od ní se dokumentarista Jan Sedmidubský dostal k tématu novinářů v letech 1968–1969...
-
Prosím vás v zoufalé naději o pomoc. V květnu 1945 lidé psali do rozhlasu s nadějí, že najdou blízké
Dokument o prvních dramatických poválečných dnech roku 1945, ve kterých hrál důležitou roli Československý rozhlas.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
