Můj konec starých časů: Vděčím generaci rodičů, která si to vyžrala, říká Martin Kotas

Martin Kotas
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martin Kotas

Na pražské Kampě je proslulá kavárna, která se jmenuje Mlýnská, ale nejčastěji se jí říká Mlejn.

Právě to je působiště Martina Kotase. Původně chtěl být hercem, dnes je z něj kavárník a organizátor a hybatel nejrůznějších aktivit.

Na konzervatoř se dokonce přihlásil a „udělal jsem i přijímačky, ale bratr Jan se nečekaně přihlásil do katolického semináře a tak to bylo jinak. Jeho ještě sbalili ohledně Mariánského sloupu, tátu taky kvůli tomu sundali „z místa“ a já jsem se měl jít vyučit na zedníka na učiliště na Zelený pruh. Ale já tehdy měřil asi 150 centimetrů, navíc se vykládalo o šikaně na té škole, takže díky neuvěřitelnému lobbingu jsem se dostal na průmyslovku, která byla hned vedle Bartolomějské, kde byli fízlové.“

Listopadové události roku 1989 do jeho života zasáhly se stejnou razancí, s jakou se jich chopil i on sám. „Založili jsme hned v neděli stávkový výbor,“ vzpomíná Martin Kotas na období, kdy mu bylo patnáct let. A začal sám objíždět další školy, kde přesvědčoval o tom, proč je nutné se zapojit do stávky.

Ostatně v jednom rozhovoru na to vzpomínal herec Kryštof Rímský, jak do jejich třídy tehdy přišel takový malý blonďatý obrýlený hoch. Martin Kotas k danému příběhu dodává: „Nevím, jestli rodiče měli obavy, ale já jsem se s nimi pak dva měsíce neviděl, protože jsme s půjčeným autem objížděli republiku.“

Koncert pro Zuzanu Čaputovou

Do původní školy se už nevrátil, studoval na Ježkově konzervatoři, maturitu si poté udělal na gymnáziu. S energií a nápady jemu vlastními se vrhnul do organizování akcí, koncertů a výstav. Po několika místech, kde působil, se ocitnul až na tom stávajícím, na pražské Kampě.

„My jsme sem doputovali, byli jsme na několika místech před tím, nejzásadnější přelom byl, když jsme s nakladatelstvím Argo na konci 90. let otevírali literární kavárnu. To bylo období, kdy tam byly samé podniky pro cizince a navíc jsme měli neuvěřitelné štěstí, protože celá plejáda autorů z prostředí exilu, samizdatu ještě žila a mohli jsme je tam představit. A pak jsme se dostali až sem, dům už byl opravený, ale uvnitř to byl hangár,“ vzpomíná na začátky fungování „pražské kavárny“.

„Já ten termín ale nemám rád,“ konstatuje Martin Kotas a vysvětluje, že „jsme jim tím skočili na lep, nálepky nemám rád. Tenhle termín se používal za 1. republiky, jako první ho použil – tuším – Masaryk, i když je připisován současným politikům. A je to škatulkování, a škatulky nemám rád a netýká se to jenom oné pražské kavárny. A nemáme na to přistupovat, my nejsem žádná pražská kavárna. My jsme kavárna. Odmítám se nechávat škatulkovat.“

Martin Kotas

Jeho konec starých časů, který souvisí právě s listopadem 1989, je zcela zřejmý. Stal se výraznou osobností kulturního, společenského a i politického života, působí v zastupitelstvu na Praze 1. A právě této pražské městské části věnuje část svých aktivit, ať to jsou akce typu kulturních, např. „dozvuky Horňáckých slavností“ (z daného území pochází část jeho rodiny), či občanské aktivity.

Jednou z nich byly akce, které měly napomoci zrušení parkoviště na Malostranském náměstí. A spočítat ty, které se odehrávají okol Mlejna, by byl dlouhý výčet. Jednou z posledních byl koncert pro slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou během její pražské návštěvy. A tak jedním z nesplněných snů zůstalo hraní na mlejnské piáno v provedení tehdejší americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové.

Spustit audio
autoři: Ivana Chmel Denčevová, Jan Sedmidubský

Související