Můj konec starých časů: Když zmizí „velký“ nepřítel, vznikají další nepřátelé, říká Abbé Libánský

8. leden 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaroslav Abbé Libánský

Abbé Libánský – vlastním jménem Jaroslav – je nedostudovaný teolog, který právě díky tomuto studiu získal přezdívku Abbé.

Žije na pomezí Česka a Rakouska, ve Slavonicích. „To je těžký, kde žiju... Do Slavonic jsem začal jezdit před zhruba dvaceti lety, přespával jsem zde u přítele filozofa Petra Rezka. Pak jsem sem začal jezdit, a když se naskytla možnost koupit tento dům – pro mé účely skvělý, galerii, antikvariát – tak jsem neváhal. Možná bych se sem i přestěhoval, já město už příliš nepotřebuju. Ale je to těžký, protože ve Slavonicích mimo sezónu chcípnul pes… Je hezký, když mám klid na práci, ale člověka to svádí, aby také začal hnít. A ve Vídni jsem doma, když vlezu do chodby svého bytu. Doma jsem tam, kde jsem obklopen věcmi pro svou práci.“

Nehádám se, zmlknu a odejdu

Přesto ve Slavonicích tráví velkou část svého času, v domě nedaleko od náměstí provozuje antikvariát a galerii pod zcela nepoetickým názvem Masna. Důvod Abbé vysvětluje: „Protože v dané době tu masna řadu let byla.“

Čtěte také

Akce, které zde pořádá, mají jisté kouzlo neorganizovanosti, roztomilé neuspořádanosti, stejně jako Abbé sám a i prostředí, ve kterém žije. Někdy může mít návštěvník dojem, že jde v tom životě všechno přece tak lehce, ale zdání klame. To Abbé je pouze člověkem s pozitivní myslí: „Nehádám se, když to v některých diskusích nejde, tak zmlknu a odejdu,“ vysvětluje.

Charismatický šedesátník – málokdy je ve slavonické masně sám, je totiž obvykle obklopen lidmi – je autorem nejrůznějších nápadů, organizátor nejrůznějších akcí. Jednou z těch provokativnějších byla instalace makety Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, či instalace řady hlav prezidenta Beneše na česko-rakouských hranicích.

Narodil se v roce 1952: „Jsem typickej Pražák, narodil jsem se v Bubenči“. V dětství ho ovlivnil jeho dědeček lesník, takže Jaroslav vystudoval lesnickou školu v Písku. Ocitnul se v prostředí undergroundu, s fotoaparátem na krku, řada fotografií byla vydána v souboru, rozsáhlé knize My underground.

Abbé Libánský instaloval řadu hlav prezidenta Beneše na česko-rakouských hranicích

V hospodě musím argumentovat

Jeho příběh se v tomto období velmi podobá příběhům dalších mladých lidí z tohoto prostředí. Postupně mohl pracovat jen jako topič, hlídač a poslední rozhodnutí k vystěhování z tehdejšího komunistického Československa byla šikana jeho dětí ve škole.

Čtěte také

Vzpomíná: „Věděl jsem, že odjíždím navždy, i rodiče to věděli. Žádné emigrantské sny jsem neměl.“ Rozhodnutí k vystěhování nepřišlo jen tak, ale předcházela mu perzekuce a šikana ze strany estébáků, kontrarozvědky a zařazení jeho osoby do neblaze proslulé akce Státní bezpečnosti Asanace.

Ve Vídni se rychle etabloval, působí jako výtvarník a fotograf a postupně se alespoň trochu do Česka vrátil. Jednou z jeho aktivit byla příprava knihy o Ivanu Martinu Jirousovi v německém vydání. Postupně se ale do Česka začal vracet. Nejprve do malého domku v obci Županovice, nedaleko od Slavonic, posléze do Slavonic samotných.

Abbé Libánský provozuje ve Slavonicích galerii Masna

Na otázku, v čem spočívá jeho „konec starých časů“, tedy co v jeho životě znamená listopad 1989, říká: „V mém životě pro mě ten listopad nic moc neznamená, nežil jsem tady, nijak jsem se na něm nepodílel. Tedy vyjma té principiální radosti, že se to zhroutilo, že je to pryč. Ten listopad jako zásadní zlom nevnímám, víc mě zaměstnává to, co se tady děje teď. Nejen politika, vedení státu, ale i nálada mezi lidmi, a to mě štve a rozlaďuje. Tady se podařilo to, že zmizením „velkého“ nepřítele vznikají další nepřátelé, které si lidi vytvářejí a celé to přitvrzuje. A sociální sítě v tom nadělají největší zlo. Ta možnost vyjádřit se, i když v té bublině, je jako v hospodě. Ale tam člověk může dostat přes držku. A v hospodě musím argumentovat, ale na sociální síti napíšu, že je dotyčný „hovado“.“

V jeho kritickém pohledu na současnost jsou ale patrné jisté stopy lítosti, tak se snaží alespoň lidi spojovat tak, jak umí. A jak to také jde.

Jaroslav Abbé Libánský
autoři: Ivana Chmel Denčevová , Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související