Můj konec starých časů: Do minulosti se nechci vracet…, říká někdejší Havlova mluvčí Eda Kriseová

18. prosinec 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eda Kriseová
0:00
/
0:00

Eda Kriseová se narodila do pražské kulturně zaměřené rodiny, maminka Zdenka Schwarzerová byla sochařkou a otec Jindřich Krise architektem. Do jejího dětství zasáhla 2. světová válka, kdy se rodina odstěhovala z bezpečnostních důvodů na venkov, který Edu Kriseovou jistým způsobem provází i v dalším životě, kdy část roku tráví na chalupě na Želivi.

Po válce se rodina vrací do Prahy, Eda po studiu na střední škole nastoupila na pražskou Filozofickou fakultu a vystudovala dálkově novinařinu. Právě tehdy ji ale poprvé dostihlo dobové politické dění, které bylo postaveno – mimo jiné – na kádrování. A rodina pracující inteligence, jak zněl dobový termín, to neměla jednoduché.

Zákaz novinařiny

Působí v Mladé frontě, poté v časopise Mladý svět a v Listech. Koncem 60. let se setkává se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem.  V té době také vycestovala do Izraele se skupinou novinářů, které pozval Ladislav Mňačko. Právě tam se dozvěděla o srpnové okupaci v roce 1968. Při cestě zpět uvažovala o emigraci, se kterou ale nesouhlasil její manžel Josef Platz. Zážitky z Izraele se staly námětem její novely Ryby raky, která mohla být vydána až v roce 1991.  

Normalizace zasáhla do jejího života velmi výrazně. Přišla o svou novinářskou práci, dostala se na seznam zakázaných autorů. Její poslední reportáž v Listech byla o Janu Zajícovi. Pak pracovala v univerzitním archivu, ale po roce 1975 už žádnou další práci sehnat nemohla. Vydala se tedy do blázince. Ne jako pacientka, ale jako dobrovolnice. A právě toto prostředí ji dovedlo k psaní beletrie.

Její první povídky byly inspirovány příběhy pacientů, se kterými se setkávala. Psát musela „do šuplíku“, spolupracovat začala později s Ludvíkem Vaculíkem a jeho samizdatovou edicí Petlice. Na otázku, zda v 80. letech tušila, že se něco zásadního změní, říká:  „Vždycky jsem si dělala legraci z Milana Šimečky, který jezdil na naše srazy zakázaných spisovatelů a byl vždycky optimistický a Milan Uhde vždy pesimistický. A já byla spíše na straně Milana Uhdeho.“

Jiný mluvčí Havla nebyl po ruce…

Demonstrace 17. listopadu 1989 se zúčastnila „spíše ze zvědavosti“, ale měla štěstí, že se neocitla v  hlavním proudu. „Ani ráno 18. listopadu jsem si ještě nemyslela nic, odjeli jsme na víkend do Krkonoš a nic jsem nevěděla. Pak jsem ale zavolala Václavu Havlovi,“ vzpomíná Kriseová. „Bylo to takové drama, které právě Václav Havel režíroval. Obdivovala jsem ho…“ Dodejme, že se posléze stala také autorkou jeho oficiálního životopisu.

Eda Kriseová vyhlíží z Hradu na Prahu

Ale vraťme se do dění listopadových dnů, kdy se události překotně valily jedna za druhou a zcela nečekaně se aktéři ocitali na místech, o kterých snad ani předtím netušili. To se stalo i Edě Kriseové. Stala se jedinou ženou v nejužším vedení Občanského fóra, které tehdy čítalo zhruba deset lidí. Její život se opravdu obrátil naruby…

Nejprve pracovala jako prezidentova mluvčí, protože nikdo jiný tehdy nebyl „po ruce“. „Říkali mi, podívej se na nás, jak vypadáme… A navíc jsem uměla anglicky,“ vzpomíná. Pak působí jako poradkyně prezidenta pro oblast kultury. „Byla jsem takový nárazník pro návštěvy, které se chtěly s Václavem Havlem setkat. Byla to taková euforie, takže jsem pracovala cca 20 hodin denně.“

Ředitelka přes stížnosti

Její působiště se ale mělo brzy změnit. Souviselo se skříněmi plnými stížností, které stály na chodbách Pražského hradu. Eda Kriseová se stala ředitelkou sekce stížností a milostí. „Musela jsem tehdy vyměnit asi 25 lidí, protože do té doby pracovali s předtištěnými odpověďmi na dané stížnosti a jen vyškrtli tu či onu odpověď. Ti lidé, kteří tam tehdy pracovali, byli doslova cyničtí.“ Jedním z tehdejších úkolů byla nejen vlastní práce, ale také vybudování profesionálního aparátu.

Václav Havel, Alexandr Vondra a Havlova mluvčí Eda Kriseová

V Kanceláři prezidenta setrvala do července roku 1992, kdy Václav Havel abdikoval na funkci prezidenta v souvislosti s neúspěšným jednáním o budoucnosti společného státu. Mohla se znovu stát reportérkou, ale to už nechtěla. Začala psát své knihy. „Chtěla jsem být spisovatelkou na volné noze, nechtěla jsem se stát úřednicí, “ vysvětluje.

Také začala cestovat, pokračovala ve své oblíbené józe, ale neztratila ani v nejmenším zájem o veřejné dění. Pohledem na uplynulá léta Kriseová konstatuje, kdy začala mít jisté obavy z budoucího vývoje: „To bylo, když vznikla opoziční smlouva. To byla rána, že se chopil moci Klaus se Zemanem.“

Na svém kontě má příjemná, vlídná a šaramantní dáma několik desítek knižních titulů, včetně knih pro děti. Přednášela nebo hostovala na řadě zahraničních univerzit, v zahraničí také absolvovala několik autorských čtení.

autoři: Ivana Chmel Denčevová , Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související