Můj konec starých časů: Zažila jsem v životě neuvěřitelné zázraky, vzpomíná Lenka Marečková

Díky pádu komunismu ovšem nikoliv na straně opozice či disentu, ale na straně státu. V současnosti působí jako hlavní inspektorka ochrany lidských práv na ministerstvu obrany.

Žít svým vlastním životem

„Zažila jsem v životě naprosto neuvěřitelné zázraky,“ říká lakonicky. Pochází z jižních Čech, maturovala v Pelhřimově a pak se vydala do Prahy.

Čtěte také

Můj konec starých časů: Po každém převratu se čeká, že z lidí budou andělé, vzpomíná historik Prečan

„Už v takových 17 nebo 18 letech jsem chtěla žít svým vlastním životem. Chodila jsem na gymnázium a nepřipadalo mi tehdy divné, že jsme všichni podepsali přihlášku do SSM. Tatínek mi sice říkal spoustu věcí třeba o Jaltské konferenci nebo o roce 1968, ale žádný odpor jsem tehdy necítila. Pak jsem začala psát básničky a posílala je do Rádia Svobodná Evropa.“

Ovšem pak její život nabral – jak se říká – zcela jiné obrátky. Dokonce se ocitla ve vězení, a to dvakrát, v letech 1983 a 1985. Stačilo k tomu málo, recitovala v Písku vlastní básně, které byly kritické k socialistickému státnímu zřízení. Tehdy jí bylo 19. Básně z dané doby byly nedávno vydány v souborném vydání Ať žije společnost. „Jednou z básní, kterou jsem tehdy recitovala, byla báseň Smrt diktátora,“ vzpomíná.

Život bez kompromisů

Ostatně básně a texty ji provázejí celým životem. Poté, co byla poprvé propuštěna z vězení, stala se v roce 1984 signatářkou Charty 77. Od roku 1985 pak působila ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Později se ocitla v dalších nezávislých iniciativách: Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislém mírovém sdružení a Československo-polské solidaritě. Podílela se také na založení Nezávislé ekologické iniciativy a byla hybnou silou vzniku Nezávislého bulletinu.

Čtěte také

Můj konec starých časů: Nejstrašnější byl pocit strachu, že zůstanu sám, vzpomíná Tobiáš Jirous

Na otázku, jak to tehdy zvládala, Lenka Marečková říká: „Věděla jsem a uvědomovala jsem si, že s ďáblem se smlouva neuzavírá, a když udělám jenom krok zpátky, tak budu pak už jenom uhýbat, takže jsem nepodepsala vůbec nic. Ale to, co mě tenkrát pomohlo nejvíc, bylo vědomí, že nemám volbu.“

Vskutku to byl život bez kompromisů…  Její zájem o lidská práva ji provází i v dalších desetiletích od 90. let. Mezi místy, kde působila, je například ředitelství Vězeňské služby nebo ministerstvo spravedlnost. Věnovala se také tématům ochrany dětí, aktivně působila v oblasti sociální práce a mediace v romském ghettu ve Slaném.

Totalita v myšlení

V rámci profesionality vystudovala práva, publikuje odborné články a její text nalezneme také v monografii Milosti. Pro svou rovnováhu – jak sama říká – potřebuje také přírodu, bylinky, zahradu. Nadhled, kterým hodnotí i současnost s vědomím obtíží doby, je pro návštěvníka a diskutéra až nakažlivým.  „Smutné je, že spoustu věcí, které jsem tehdy kritizovala ve sbírce Ať žije společnost, je tady i nyní,“ hodnotí. 

Čtěte také

Můj konec starých časů: Do minulosti se nechci vracet…, říká někdejší Havlova mluvčí Eda Kriseová

A tak jistou nadějí pro nás, pro společnost, je, že jsou tady lidé, kteří si po celá desetiletí neochvějně kráčejí po své cestě, po cestě, která není výhodou pro ně samotné, ale opravdu pro společnost.  Ke stávající společensko-politické situaci Lenka Marečková říká:  

„Řekla bych, že většina lidí, zvláště pak mladých, je i ze současné situace zoufalá. Důležitá je ale podstata, aby se naše snahy nemíjely účinkem. ‚Totalita v našem myšlení‘ je důležitým tématem, abychom to uměli nejprve pojmenovat, a pak je šance z toho vystoupit. Formalismus je dalším problémem, který nás odvádí od podstaty problému.“