Martina Vacková

Konečně na sedadle! Ty věčné procedury s bezpečnostními rámy, kontroly tašek, ještěže jídlo už mi nevyhazují.

Kdybych řekla před deseti lety, že pojedu na Ukrajinu, každému by to bylo jedno. Kdybych to řekla před dvěma lety, možná by se pár lidí ozvalo, kam přesně?

Byla jsem na festivalu v Cannes. Pršelo, ale pak se udělalo hezky. Bylo to hektické, ale pak měl člověk dobrý pocit z práce. Bylo hodně filmů, ale pak měl člověk radost.

Jsou lidi, na které se na filmovém festivalu v Cannes čeká, jsou filmy, na které se v Cannes čeká. Nový Indiana Jones a Harrison Ford spojují tato očekávaní do jednoho.

Evropo, musíme si promluvit! Je ti skoro dvacet, co ses v roce 2004 tak rozrostla, a chováš se, jako kdybys nevěděla, co je to extremismus, za dveřmi máš šíleného souseda.

Přeoperované ženy vyhrály nad válkou na Ukrajině! A to spolu s mentálně nemocnými a s chudými ženami na festivalu v Berlíně, první velké mezinárodní filmové události roku.

Sledovala jsem zdálky i zblízka festival českých filmů Finále Plzeň. To podle toho, jestli jsem zrovna byla v Praze, nebo v Plzni.

Koncentraci prezidentských kandidátů nešlo přehlédnout a bylo zábavné sledovat, jak hovoří s lidmi a jak vypadá ten mumraj kolem nich v cirkusu zvaném filmový festival.

Viděla jsem zkázu ukrajinských měst. Viděla jsem rozpad luxusních jachet. Viděla jsem migranty bez možnosti dostat vízum. Viděla jsem aktivisty poslat oslíka na jatka.

Každý rok je v Linci filmový festival Crossing Europe, potkávají se tam lidé z celé Evropy. Když poznáme divné zvyky z jiné části světa, nebudeme se obávat těch jiných.