Martina Vacková: Evropo, musíme si promluvit!
Evropo, musíme si promluvit! Je ti skoro dvacet, co ses v roce 2004 tak rozrostla, a chováš se někdy tak, jako kdybys nevěděla, co je to extremismus a rasismus, rozmělňuješ pohlaví, no dobře, občas se necítíš ve svém těle, za dveřmi máš šíleného souseda a nesmíš být naivní, aby ti nerozrazil dveře a jednu ti nevrazil.
Vím, že se snažíš, co můžeš, viděla jsem to teď v Rakousku v Linzi, takže ten dort za rok ke kulatinám si snad zasloužíš.
Čtěte také
V rakouském Linzi se s podtitulem Evropo, musíme si promluvit! představil obraz velice rozmanité Evropy na festivalu Crossing Europe. Křížila se tam ve filmech v jubilejním 20. ročníku festivalu celá Evropa. Festival se zaměřuje na socio-politické filmy, a nabídl originální pohledy filmařů z různých států. Španělsko, Ukrajina, Švédsko, Řecko, Česko – to je jen zlomek zemí na té křižovatce evropských filmů.
A jaký obrázek tedy letos Evropa na filmových linkách ukázala? Ve směru ze západu na východ, například ve Španělsku, hned v několika filmech řešila změnu pohlaví. Třeba ve filmu Moje prázdnota a já ukazuje proces, kdy hlavní postava prochází tranzicí.
Odhodit strach a ozvat se
Naproti tomu z východu přichází hned několik filmů o válce na Ukrajině, za všechny snímek natočený i s českými filmaři Východní fronta od známého ukrajinského režiséra Vitalije Manského. Režisér byl v Linzi v porotě a o Ukrajině i filmu dával všude nápadně vědět – chodil totiž v tričku s nápisem filmu. Asi jako Zelenskyj chodí v zeleném svetru.
Čtěte také
I litevský film Devátý krok řeší jakoby mimochodem pocit permanentního ohrožení státu, což dokazuje například scéna ve filmu v přístavu, když se ptá jeden druhého, co by dělal, kdyby Litvu napadli Rusové. „Můj otec je Rus, mám s ním dohodu, že nezaútočí,“ zažertuje hrdina. A to scénář a scéna vznikly před ruskou invazí na Ukrajinu, ovšem jak jsem vypozorovala i z jiných baltských filmů, pocit nejistoty z velkého souseda je v nich poměrně často přítomný.
A na téhle lince ze západu na východ nebo naopak stojí střední Evropa, která vítězným filmem festivalu řeší migranty, a ne zrovna moc šťastně. Tím snímkem byl polský Chléb a sůl. Vynikající film, je to vlastně krásné, že domů všichni odjížděli obdařeni symbolicky chlebem a solí. Ovšem zpráva z tohoto filmu je velice důrazná a neznamená, že symbolicky posolíme, ukousneme, usmějeme se a odložíme.
Čtěte také
Film vypráví o citlivém a talentovaném studentovi hudby Tymkovi, který přijíždí na letní prázdniny do rodného města, a po nich bude studovat hudební školu v Německu. Schází se se svými vrstevníky a jejich místem zábavy je nové kebabové bistro na sídlišti. Mezi partou polských teenagerů a arabskými prodavači dochází ke konfliktům, které se stupňují. Kde jde o vtip a kde o šikanu a rasismus? Kde je ta hranice?
Tymek je ten, kdo vidí, že je něco špatně, ale v davu nemá sílu se ozvat. Stává se strůjcem neštěstí, ale také jeho obětí. Film je výkřikem, že když vidíte náznaky bezpráví či chování za hranou, je třeba se ozvat. Odhodit svůj strach a ozvat se. Odhodit příslušnost ke skupině a ozvat se. Nebo se zlo, nad nímž mlčíme, zákonitě obrátí proti nám.
Film byl natočený na základě skutečné události. Takových událostí se v Evropě objevují a budou objevovat spousty. Musíme si promluvit Evropo, byl vlastně od festivalu letos výstižný podtitul. A s apelem vítězného polského filmu se dá používat i bez zvratného zájmena a platí taky Musíme promluvit, Evropo.
Autorka je editorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
