Martina Vacková: Kam kráčíš, Evropo?

Za nimi následují filmy, na které si vzpomenete druhý den ráno, a to je prý znak, že film byl kvalitní. A pak jsou filmy, které vám nedají spát, nosíte je v hlavě několik dní, pořád byste o nich chtěli s někým diskutovat, nejlíp s těmi, kdo je taky viděli, protože pro ty další je to otrava, že, co prosimtě pořád máš s tím filmem?

Quo vadis, Aida patří k těm posledním. Dlouho mi ten film utíkal na festivalech, pokud se konaly a pokud se tam film promítal. Filmu předcházela mezinárodní pověst snímku, který byste vážně měli vidět, takže když šel do kin, věděla jsem, že už ho nesmím odkládat, protože navzdory nálepce must see určitě nebude mít natolik hojnou návštěvnost, aby se v kinech držel dlouho jako Bond nebo Zátopek.

Čtěte také

Martina Vacková: Belmondo a já

Nakonec jsem se přichomýtla k soutěži o lístky a dary a výhry se neodmítají, tak jsem zkusila zasoutěžit. Otázka zněla – ve které zemi leží město Srebrenica. Coby absolvent základní školy v 80. letech bych odpověděla Jugoslávie, ale víme, že Jugoslávie už není, tak musel pomoct s přesnou polohou strýček Google.

Bosna a Hercegovina. Ale není to nějaký chyták ta otázka? Spadá tam pod Republiku srbskou. Horké území v Bosně, které se ale Srbové snaží už dvacet let dostat pod svou kontrolu. Kdo se v tom má pořádně vyznat? Řekla jsem si: „Nepřemýšlej moc,“ soutěž o lístky není diskusní klub o hledání historické a politické pravdy.

Jací jsme byli a jsme

Srebrenica je téměř hrůzyplné slovo, protože v ní v roce 1995 došlo k masakru více než 8000 mužů a chlapců. Aida je bývalá učitelka angličtiny, která v táboře OSN u Srebrenice tlumočí zahraničním vojákům ze srbštiny.

Čtěte také

Martina Vacková: Depp, Afghánistán a uprchlíci ve Varech

Má dva syny, jeden před maturitou, druhý po ní, a za manžela ředitele střední školy, dokud byl mír a školy fungovaly. Teď je válka a všechno je vzhůru nohama, Srebrenica pro změnu na nohou, protože se do ní dobývá srbská armáda a místní obyvatelstvo prchá. Prchá k hangárům OSN, které oblehne a kde hledá pomoc. A pak tam míří i generál Mladič, který přichází se svou pomocí.

Film začíná pomalými záběry na Aidinu rodinu. Už od prvního momentu, zdánlivě naprosto banálního, cítíte nesmírné napětí. Co se dál odehraje, vám svírá vnitřnosti, mozek jak ve svěráku, hrdlo zúžené. Přitom nepadne jediná kapka krve. Nepodezírám režisérku Jasmilu Žbaničovu, bosenskou filmařku, že by si příběh tendenčně upravovala k obrazu svému. Mimochodem představitelka hlavní role Aidy Jasna Duričič je srbská herečka a hned po světové premiéře dostala spoustu nenávistných dopisů.

Čtěte také

Martina Vacková: Covid a masoví vrazi v Cannes

I když se masakr ve Srebrenici stal před více než čtvrtstoletím, i když se nestal na našem území, Žbaničová natočila film, který by nás v celé Evropě měl zajímat. Který nás musí zajímat. Protože západní svět ve Srebrenici selhal. Jako může selhat na Ukrajině, na polsko-běloruské hranici nebo jinde.

Pořád někde stojí lidé před zábranou a potřebují pomoct. Ale tady ve střední Evropě teď máme smrádek a teploučko, tak proč větrat? Zavřete ta okna po volbách, zdražují přece ceny energií! Netahejte nám sem problémy jiných lidí a jiných zemí nebo minulost! Ale kam byste pak kráčeli, Evropo a Česko?

Martina Vacková|foto:Jana Přinosilová

Události ve Srebrenici, její postavy, její následky, to jsme taky přece my. Ti lidé, co můžou pomoct. Ti lidé, co potřebují pomoct. Ti lidé, co nepomůžou. Nebo co pomůžou, ale jinak. Ti lidé, co se cítí jako vítězi. Ti lidé, co se cítí vinni. Ti lidé, co ty jiné odsoudí. Ti lidé, co se stydí, že takoví jsou. Ti lidé, co se všemi musí žít.

Proto je dobré, že filmy jako Quo vadis, Aida vznikají. A že citlivě, ale drsně všem připomenou, jací jsme byli a jsme. A budeme?

Autorka je editorka Českého rozhlasu