Iva Pekárková: Když vás tlačí strop
Mívala jsem klienta, Roma, kterému ještě nebylo padesát, ale byl tak ožďouchaný životem, že vypadal jako sešlý stařík. Obvodní lékař, původem z Nigérie, který měl na každého pacienta deset minut, s Lacem pokaždé strávil tři čtvrtě hodiny a pokoušel se vykoumat, jak mu pomoct.
Laco měl krevní tlak jako žirafa v noze, kožená játra, lenivé ledviny, cukrovku, bércové vředy, omrzlé prsty na noze. Seznam svých chorob nadále rozšiřoval, protože se nedokázal vzdát svých šedesáti balených cigaret denně a samozřejmě ani chlastu.
Čtěte také
„To vám dovolí v ubytovně tolik kouřit?“ divil se doktor.
„V jaké ubytovně? Na ulici žiju!“ ohradil se Laco. Zdálo se, že je na to hrdý.
V Anglii najdete málo romských bezdomovců – romská komunita poskytne střechu nad hlavou každému, kdo ji potřebuje. I Laca několikrát ubytovali, ale on se vždycky za pár dnů sebral, hezky poděkoval a šel.
Nedokázal bydlet pod střechou, potřeboval nad sebou nebe, i to ubrečené a městské. Vždycky mi říkal: „Já jsem cikán, tak mě tlačí strop.“
Ve zdi nad Temží, v díře, jejíž lokaci přísně tají – i když ji dobrovolníci z charity pro pomoc bezdomovcům znají už dávno – žije bezdomovec Mirda.
Čtěte také
Mirda o sobě tvrdí, že je „Čech, jenom Čech a vždycky Čech, nic jinýho nikdy nebyl a nikdy nebude“. Na svém češství si zakládá natolik, že se za dobrých dvacet let v Británii naučil anglicky jen tři slušná slova a všechny nadávky, a neustále si stěžuje na všechny ostatní, co tu jsou, ale nejsou to Češi.
Popravdě: na Čechy si stěžuje taky, soudě aspoň podle toho, že se mu nikdy nelíbilo, že a jak pro něj tlumočím.
Ne každý chce mít střechu nad hlavou
Na blahu Mirdy si dobrovolníci dávají záležet: nesčetněkrát už ho ubytovali v hotýlku pro bezdomovce, kde se samozřejmě nesmí ani pít alkohol, ani kouřit, a vždycky to zařídili tak, aby se Mirda mohl věnovat oběma neřestem. Mirda, i za mrazů, pokaždé opustil hotýlek do tří dnů a zalezl zase do své díry.
Čtěte také
Na rozdíl od Laca mi nikdy neřekl, proč to dělá. Mám ale svá podezření. Mirda, mimořádně smrdutý jedinec, který zarputile odmítá své poloshnilé oblečení vyměnit za nové, kolem sebe zřejmě potřebuje strašlivý, úplně strašlivý nepořádek, aby se cítil dobře. A takový, jaký si za léta nebydlení vytvořil v díře nad Temží, se mu v hotýlku vytvořit nepovede.
Vlastně chci říct jen to, že v Londýně může mít střechu nad hlavou skoro každý, kdo o ni stojí. Někdy je potřeba dodržovat základní pravidla lidského spolužití, ale leckdy ani to ne.
Na rozdíl od města New Yorku v 80. a 90. letech, kde se spousta duševně nemocných lidí ocitla na ulici poté, co je pro nedostatek financí vyhodili z ústavů, a samozřejmě spousty dalších měst a zemí, je bezdomovectví v Londýně v podstatě dobrovolné.
Ne každý, kdo, prosáklý špínou, sedí celý den na ulici, je bez domova. Většina těchhle týpků má kde bydlet, má se kde vykoupat, má se kde najíst. Ne všichni o to stojí, jsou nejšťastnější na ulici. I když jejich přístup k životu nechápeme, naučili jsme se ho tolerovat jako jeden z možných a právoplatných. Aspoň tady v Londýně.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
