Martina Vacková: Cesta na Ukrajinu
Kdybych řekla před deseti lety, že pojedu na Ukrajinu, každému by to bylo jedno. Kdybych to řekla před dvěma lety, možná by se pár lidí ozvalo, kam přesně, že se tam někde asi válčí, ne? Když jsem to řekla před pár dny, všichni okamžitě zpozorněli a začali dávat rady počínaje „Nikam nejezdi“ přes „Kam přesně jedeš“ po „Dávej na sebe pozor“.
Moje obavy z návštěvy země ve válce nebyly tak velké, protože jsem jela se skupinou umělců na několik kulturních večerů, s lidmi, kteří Ukrajinu znali, a jela jsem do Lvova, který byl obecně považován za klidné místo.
Čtěte také
A obavy české literární skupiny z toho, zda má vůbec smysl v této situaci, kdy Ukrajina potřebuje pomoc především vojenskou a politickou, nechat recitovat ve Lvově básníky ze zemí, které válku znají jen z historie nebo z umění, se po chvíli rozplynuly.
Ukrajinští umělci i publikum byli upřímně potěšeni z přítomnosti českých a slovenských kolegů. A nebyli to jen umělci, i prodavači v obchodech a lidé v pouličním hemžení s radostí kvitovali, když viděli a slyšeli cizince, nota bene Čechy a Slováky. Bylo to až překvapivé zjištění, jakou radost měli ze sousedů, kteří je nepřijeli rabovat a denacifikovat.
Poezie všedního dne
Po prvním večeru poezie jsem vyšla do lvovských ulic a za chvíli jsem za sebou slyšela tři dívky, zpívaly si nějaký populární mezinárodní šlágr. Viděla jsem mladé lidi, jak se shlukují na ulicích a baví se, jiní lidé sedí po kavárnách a v klidu rozmlouvají.
Čtěte také
Viděla jsem, že poezie všedního dne ve Lvově funguje. Ale přesto jsem nechtěla být uchlácholena prvním dojmem, a tak se zeptala významné lvovské novinářky Iryny Sanduljakové, zda mě z něj vyvede. Ano, potvrdila mi, že je to jen zdání, které mají všichni krátce příchozí do Lvova. Lvov je, tak řečeno, v podpalubí také silně ve válce: ve velkém se tu vaří jídla pro válečné fronty, stále tu houkají sirény.
Jsou tu různá centra pomoci – lékařská, psychologická, sociální všem lidem, kteří museli z válečných oblastí prchnout. Na nádraží pořád přijíždějí vlaky s lidmi z frontových linií. A jak prý říkají, ve Lvově se konečně mohli zklidnit a vrátit trochu do normálu. Takže i když to tak nevypadá, přece jen je Lvov válečné město.
A jako lusknutím prstů se jen o pár dní později tato zdánlivé oáza klidu stala cílem ruských útoků. Sotva jsem dorazila do Česka, začali mi psát známí, jestli už jsem zpátky, že Lvov byl bombardován. Najednou ve vás zatrne, jak snadná ta změna stavu ve válce je.
Čtěte také
Vzpomínám hned na ty, co jsem tam potkala náhodně i nenáhodně. Co ta prodavačka v obchodě na ulici Tarase Ševčenka, je v pořádku? Co naše hotelová recepční, co vedoucí divadla, co ty děti v parku, které střílely ze vzduchovky do terče s Putinovou podobou, jsou všichni v pořádku?
Ve Lvově se návštěvník z Česka cítí trochu jako ve svém prostředí. A o to víc pak pochopí i opačný vztah, že i lidé z Ukrajiny se v Česku cítí trochu jako ve svém prostředí. Snad dobrý pocit z nás bude u Ukrajinců v Česku i ve Lvově trvat nadále.
A co byste chtěla sdělit závěrem, autorko glosy? Aby se každý z Česka aspoň jednou za život vypravil na Ukrajinu. Pozná se zvláštním druhem radosti o nás, o Ukrajincích i Ukrajině něco, co se dá lépe pochopit vlastní zkušeností. Věřím, že příležitost k tomu bude brzo, že válka skončí a lidé od nás budou moct jet na Ukrajinu jako do svobodné země.
Autorka je editorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka


