Ondřej Kepka: Chceme stále víc
Nedávno jsem slyšel v televizi zajímavou debatu o tom, proč vlastně miliardáři vstupují do politiky. Kdosi tam správně dodal, že „kdybych byl na jejich místě, odjel bych někam k moři a tam bych se válel do konce života…“
Někdo jiný správně dodal, že chtějí získat moc. Peníze sice dávají člověku sebevědomí a důležitost, ale v kombinaci navíc s prestižním politickým postem se stáváte v našem materialistickém světě doslova všemocným.
Čtěte také
A ten, kdo upozorňuje na nějaké duchovní hodnoty, morálku či etiku se stává opovrženíhodným komikem, který nezapadá do vidění světa „všemocných“.
A pak je tu ještě jedna lidská vlastnost: člověk je nadán zvláštní touhou – mít toho čím dál více a více.
Po prvním autě přijde druhé, třetí, postavíte dům, sháníte se po chalupě, pak po domku u moře, na horách, ani v centru Říma není k zahození.
Rozhodně nebudu moralizovat. Koneckonců – pozoruji to na sobě, každý den. Pozoruji to kolem sebe. Náš svět je postaven na tom, že se snažíme něčeho dosáhnout, něco získat. Je to takový cíl. A když to máme – vydáme se dál.
Závidím lidem, kteří se dokáží zastavit a říci si: stačí.
Čtěte také
Jak už asi víte, fotografování je moje velká vášeň. V šesti letech jsem držel v ruce první foťák a rodiče byli tak chytří, že mně lepší vybavení postupně dávkovali. Jak jsem se těšil z první zrcadlovky, kterou jsem získal až v 18 letech – měl jsem k ní jeden objektiv, a když jsem získal možnost fotit portrét Miloše Kopeckého na titul jeho knihy, pořídil jsem si v bazaru druhý.
A dodnes mám schované barevné prospekty firmy NIKON, které jsem získal na výstavě Interkamera, kde jsme viděli v tehdejším šedém Československu poprvé japonské fotografické zázraky – tehdy v 80. letech z úplně jiného světa. Zamiloval jsem se do žlutého loga této firmy, ke kterému potom přibyl červený Canon a zelená FUJI atd.
I když si myslím, že by člověk měl mít i nesplněné sny, tenhle sen se mně splnil. Dnes mám totiž těch objektivů ve skříni několik desítek. Možná fotím lépe, ale kde se to zastaví? Mám z té techniky kolem sebe samozřejmě obrovskou radost, ale zároveň mám pocit, že největší štěstí mně přinesl ten úplně první foťák.
Abyste mně správně rozuměli, rozhodně netoužím po životě v bídě a v chudobě. A hezké věci se mi líbí.
Jen si myslím, že dnešní doba, která nám přináší mnoho možností, nás zároveň stresuje z toho, že něco ještě nemáme: auto jako soused, vilu jako soused. A někdy se tak nějak vytratíme z reality s pocitem, že se máme vlastně strašně špatně. Zastavme se a podívejme se, kolik je kolem nás skutečného neštěstí.
Chtěl bych žít v rovnováze a přiměřenosti. A přeji vám i sobě, ať se stále dokážeme radovat z maličkostí!
Autor je herec a předseda Herecké asociace
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
