Iva Pekárková: Povodeň v Holešovicích
Kámoška šla v sobotu ráno venčit psa a vrátila se… no ne snad v panice, ale řekněme, že nepotěšena.
Půldruhého bloku od domu, kde žije, se stříbřitě leskly zátarasy a několik desítek chlapů v různobarevných mundúrech překřížených odrazovými páskami skládalo betonové panely jeden na druhý, kontrolovalo, jestli dobře sedí v drážkách, a utahovalo šrouby a matice.
Holešovice, záplavová zóna, se připravovaly na povodeň. Tramvaje nejezdily a hloučky zmatených návštěvníků Holešovické tržnice se hlasitě dohadovaly, co se děje.
Čtěte také
Žádné větší médium o tom zvěst nepřineslo. Člověk musel bedlivě sledovat lokální zpravodajství, aby se dozvěděl, že tu probíhá cvičení. A ano, když jste se kolem jedenácté přišli podívat na místo, kde V. několik hodin předtím spatřila horečnou aktivitu, našla už nenápadné cedule, na kterých se slovo „cvičení“ skutečně objevilo. Ráno tam ale ještě nebyly.
Asi se nedozvím, jestli příslušné orgány ke cvičné akci inspirovalo pár přepršek, které Holešovice zažily ve čtvrtek a v pátek. Pokud ne a tahle akce byla plánovaná dlouho dopředu, musím říct, že se trefili dobře.
Dokud v Česku trvalo nejsušší jaro od roku 1961, asi by obyvatelstvo těžko uvěřilo, že se blíží velká voda. Ale zatažená obloha, ze které tu a tam spadlo pár kapek, jako by se připravovala na průtrž mračen, napomáhala představě, že se blíží nebezpečí.
Stojí to za trochu nepohodlí
Chlapi, kteří zátarasy stavěli, byli moc milí. Ani nás nevyháněli z míst, kam jsme, striktně vzato, lézt neměly. Ale oznámili nám, že nesmějí podávat žádné informace. Vypadalo to, že čím víc lidí uvěří, že se skutečně žene velká voda, tím bude cvičení úspěšnější.
Čtěte také
Sirény nehoukaly. Lidé, kteří v sobotu zůstali doma nebo se nepokusili opustit Holešovice autem či tramvají, nemuseli o ničem vědět.
Ale v těch z nás, co si dosud neseme mírné trauma z „tisícileté vody“ roku 2002, poněkud zatrnulo.
Řada lidí, se kterými jsem o tom mluvila, se svěřila, že na povodních je pro ně nejtěžší čekání, až záplavová vlna přijde. I já jsem to kdysi zažila v Uherském Hradišti. Bylo teplo a slunečno, prostě krásně, ale ničivá vlna se blížila a nemohli jsme s tím mnoho dělat.
Mám radost, že se Praha snaží připravit na povodně. Ještě větší radost musí mít 40 vězňů z Pankráce, kteří se směli pod, jak se zdálo, minimálním dozorem příprav zúčastnit. Přísahala bych, že se jich zmocnil příjemný pocit sounáležitosti. Doslova z nich sálal.
Líbí se mi, že se Praha připravuje na záplavy, které, bohužel, jistě brzo přijdou. Pevně doufám, že nás už nikdy nezaskočí tak, jak se to stalo před čtyřiadvaceti lety.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
