Eva Turnová: Pohoda všedního dne
Nechala jsem vytisknout svou první knihu v prestižní tiskárně. Bohužel jsem se ani jednou netrefila do náhledů, i když jsem přijela v domluvenou hodinu. Nechala jsem tedy výrobu knihy v rukách osudu.
Když dorazil závoz tisíce kusů, jednu jsem dychtivě otevřela. Zjistila jsem, že všechny ilustrace jsou skoro černé. Žádám přetisk.
„Jasně, bude přetisk, naše chyba,“ řekne mistr tisku pan Petr. „Ještě s vámi chce mluvit ředitel.“
Čtěte také
Přichází sám ředitel tiskárny:
„Takže paní, líp to nejde. Buďte ráda, jak to je, nejsou to fotky do kalendáře na automobily. To bych možná tisknul i radši než tohle.“
Do napjatého ticha špitnu: „Tak já to nechám vytisknout jinde, když to tady nejde.“
Ředitel vztekle zmuchlá náhledy, vyhodí je do vzduchu a práskne dveřmi.
Mistr tisku říká: „Co budeme dělat?“
„Já nevím, jak vy, ale já si půjdu lehnout. Mám totiž strašnou kocovinu,“ odpovím.
Po roce chci vytisknout druhý díl, vyberu si jinou tiskárnu, zazvoním a otevře právě Petr.
„Ježiš, vás jsem tu nečekala, tak já zase jdu,“ otáčím se a mířím k východu.
„Moment! Mě sice kvůli vám vyhodili z práce, ale já jsem vám vděčnej. Ředitel je strašnej pitomec a vy jste měla pravdu. Pojďte dál.“
Čtěte také
Petr mě pozval dál, uvařil mi kafe a od té doby se stal patronem všech mých knih.
S ostře řezanými rysy a něžným pohledem vypadal trochu jako indián. Starodávným jazykem mi pochválil vlasy a vždycky mi popřál pohodu všedního dne. Nikdy mě nepřesvědčoval, že „to takhle stačí“. A to i když jsem si vymýšlela: eko papír, v době, kdy nebyl k sehnání žádný papír, vyrazit do obálky mou značku, i když nebyl čas ani na normální tisk.
„Zařídím. Nechám vyrobit razidlo neboli štoček.“
„Štoček? To by byl super název pro kapelu,“ směju se.
Druhý den mi přišel mail:
„Kapela štoček je venku. Dnes jsem obdržel její mosaznou formu! Razidlo tedy máme, ukážu v pondělí. Na krk a kytaru skvělý doplněk, industriál hadr.“
Při každé nové knize jsem si říkala, že tentokrát už mu musí dojít trpělivost.
„Mě to, Evo, baví. Turnový háje s tebou budu dělat až do smrti. A možná i potom.“
Včera jsem se dověděla, že odešel navždy a já mám pocit, že už nikdy nic nevydám.
Představuju si naše příští setkání. Zaklepu na nebeskou bránu. Otevře mi Petr.
„Ježiš, tebe jsem nečekala.“
„Tak co sis na mě vymyslela tentokrát?“
„Šel by trochu posunout deadline?“
„Jasně, zařídím, tohle tu stejně nikdo nebere smrtelně vážně.“
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
