Eva Turnová: Klišíkovo klišé
Jdu přednášet americkým studentům na téma underground. „Byla to hlavně existenciální věc,“ říkám. „A dneska?“ ptá se studentka.
„Dneska je to vnitřní rozhodnutí. Podle mě to není odpor proti systému, ale proti vlastnímu přizpůsobení. Když se dneska někdo rozhodne být pravdivý, tak nejde proti režimu. Jde proti očekáváním okolí. Nejsou to zákazy, ale náznaky: měl bys být trochu víc přizpůsobivý, srozumitelný, normální.“
Čtěte také
„A to vadí?“
„Nevadí, ale když na to nepřistoupíte, začnete být hůř zařaditelní. A společnost má ráda věci, které se dají zařadit. Ten tlak dneska není dramatický. Je všudypřítomný. A být mimo tenhle systém neznamená hrdinství, ale určitý druh osamocení.“
A pak jsou lidé, kteří v sobě mají tak silnou potřebu svobody, že z toho modelu prostě vystoupí. Ne proto, že chtějí být mimo. Ale protože jinak žít neumí. Jako dvojčata Klišíkovi v dokumentu Raději zešílet v divočině, který jsem si pustila po přednášce. Franta a Ondra žijí na Šumavě mimo systém. Jedí kopřivy, pijou rum, nechají si olizovat vousy krávou, hulí jointy jeden od druhého skrz otvor ve zdi.
Jsou pořád spolu a zároveň každý ve své hlavě. Milují se, ale velmi snadno vzplanou:
Ondra: „Ty seš strašnej egoista a je třeba si to uvědomit, nemáš vůbec pokoru.“
Čtěte také
Franta: „Já jsem umělecky založenej jedinec, vo*e, a chci říct světu něco důležitýho.“
Ondra: „Ty se chceš hlavně zviditelnit, ale za chvíli budeš prdět do hlíny a nikdo si na tebe nevzpomene, vo*e.“
Za pár minut si už o sebe třou nosy jako dvě hrdličky.
V malém domku uprostřed Šumavy, kde se poetika střídá s hrubiánstvím a agrese s něhou, skládá Franta svoje básně:
„Mám v srdci několik jizev a ty jizvy mají dívčí jména… láska, to je stejně takový klišé…,“ povzdychne si.
Ondra: „Ty vo*e Franto, já se zamiluju tak maximálně ve snu, vo*e. Dneska se mi zdálo, že jsem byl princ a tys letěl nad hnojem.“
Franta likviduje krtince a přitom volá: „Svobodu krtkům! Těm černým slepým darebákům! Ať podzemí dál funguje!“
S radostí pozoruju jejich svět, který není alternativní. Je silný, svobodný, jen jejich.
A uvědomuju si, že dřív člověka underground držel. Dneska je to naopak – musíš ho držet ty.
František Klišík zemřel tu noc, kdy film dostal cenu, jako by tím potvrdil marnost úspěchu.
Teď už prdí do hlíny, ale přece jen stihl světu něco důležitého říct. „Smrt neexistuje, jenom život. Jenom život.“
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
