Martina Vacková: Cannes: malé a velké střety kultur
Konečně na sedadle! Ty věčné procedury s bezpečnostními rámy, kontroly tašek, ještěže jídlo už mi nevyhazují, dlouhé fronty a pomalý posun v nich, což není příjemné, když například prší. Ale řekla jsem si, že na ochranku se budu usmívat, i když mi pořád přehrabují tašku.
Čtěte také
Jejich umělá inteligence v rámech a ručních skenerech mě vždy ohodnotí jako přirozeně inteligentního člověka, který si nenosí zbraně a může vstoupit bez obav do uzavřeného prostoru narvaného lidmi.
Konečně jsem na sedadle v kině na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Za chvíli nás víc jak 1000 diváků vzlétne k dalšímu filmovému zážitku. Až dolétneme, buď se tleská, nebo bučí.
Signál z Francie do Bangladéše a zpět
Je tady volno? Zeptá se mě ještě před startem jakýsi novinář na plné novinářské projekci v kině Debussy. Ano, prosím. Chceš taky? Nabídne mi chipsy. S díky a úsměvem odmítnu. Odkud jsi? Já z Bangladéše, pokládá tu první běžnou otázku na souseda v kině. Z Česka. Á, tam máte festival v Karlových Varech. Tam bych chtěl, dělala bys mi průvodce? Zdvořile přikývnu s mírným dodatkem, že tam mám dost práce a úplně se o nikoho starat nemůžu. Jasně, jen mi ukázat, kde co je, jinak si poradím sám.
Čtěte také
Jsem ráda, že ví, co je to být novinářem na velkém festivalu. Dám ti na sebe číslo, pokračuje … nevím, jak to myslí, doufám jen, že nechce cvakat číslo do mého mobilu sám, moje hygienická pravidla by vzala za své.
Nastavím si jako předvolbu Bangladéš a žádám ho o číslo, ukaž, napíšu ti to radši sám – chňapne po mém mobilu a já to vzdávám, vidím, jak mu mastné prsty kmitají po mém displeji. A teď mi zavolej. Vytáčím jeho číslo a představuju si, jak letí signál z Česka přes Francii do Bangladéše a odtud do Francie do jeho bangladéšského mobilu.
Už mu to zvoní, už se taky zhasíná a začíná legendární znělka canneského festivalu, schody k nebeské slávě. Nuž, jiná kultura, říkám si, jsi na mezinárodní akci, která různé kultury představuje na plátně každý den, co chceš.
Příběhem Popelky Anora nekončí
Drsnější střet kultur než ten můj malinký v kině se zjevil ve vítězném filmu festivalu Anora. Dvě kultury – americká a ruská, dva jazyky – angličtina a ruština, dva přístupy ke světu a k životu – demokratický a autokratický. Anora je striptérka a tanečnice v klubu Brooklynu, kam jednou přijde nový klient, dvacetiletý rozmazlený syn ruských oligarchů v New Yorku Ivan, zvaný Váňa.
Čtěte také
Tihle dva se impulsivně vezmou v Las Vegas. Jak dlouho jim to vydrží? Tady obyčejně příběh Popelky, která se vdá za bohatého prince, končí. Anora ale tady teprve začíná. Když se ruští rodiče v Moskvě dozvědí, že se jejich syn za mořem oženil podle nich s prostitutkou, vyšlou do boje za anulaci sňatku své posly.
A nevypadne přitom náhodou někdo z okna? A jak je možné, že luxusní ruská vila v Americe nepodléhá západním sankcím? Dosud humorně laděný film nabírá jiných obrátek, i když humor mu naštěstí nedojde. Nutno podotknout, že pořád je to drama o střetu dvou kultur a přístupu k životu, nikoliv bláznivá řachanda pro pobavení a rychlé zapomnění.
Po filmu se tleskalo. Ale i tak jsem viděla pár dam zmatených, na co to právě koukaly. A když se slétaly a cinkaly esemesky při východu z kina, na mém displeji se objevila zpráva z Bangladéše. Bylo v ní stručné „Díky“.
Navzdory mým předchozím hygienickým i mezikulturním obavám mi neznámo proč udělala radost. Asi že jsem byla tím, kdo střety kultur přijímá nejen na plátně, ale i ve skutečnosti.
Autorka je editorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
