Libor Dvořák: Před rokem se zrodila běloruská opozice

23. květen 2021

Když loni v květnu běloruská ústřední volební komise vyhlásila začátek prezidentské předvolební kampaně, nikdo v zemi nemohl tušit, jak důležité toto údobí pro Bělorusy bude. Pro někoho možná nečekaně se vynořili noví političtí vůdci, vzrostla solidarita ve společnosti a politicky aktivní začali být i občané, kteří se předtím o veřejné dění nezajímali. A právě s tímto nezájmem je v zemi definitivní konec.

K mnoha změnám v běloruské společnosti přitom podle socioložky z Běloruského centra pro evropskou transformaci Oxany Šelestové došlo ještě před zmíněnou předvolební kampaní. Jenže právě ona kampaň odhalila, co se ve společnosti změnilo.

Čtěte také

Aktivita, solidarita a kreativita nemůže přijít během dne či dvou – naopak je to výsledek dlouhodobého procesu, který zatím nebyl příliš viditelný. Jenže právě v posledních deseti letech se čile rozšiřoval běloruský soukromý sektor, probouzela se občanská společnost a sílila i alternativní kultura.

Jak říká politolog a člen Koordinační rady Andrej Jegorov, skutečnou erupcí a důvodem politické mobilizace obyvatelstva se stal příchod nových osobností do politiky. Zatímco dlouhých šestadvacet let si lidé říkali „kdo jiný, když ne on?“ (a na mysli měli samozřejmě Lukašenka), najednou se tu objevili třeba pánové Babariko, Cepkalo a Cichanouskij.

Čtěte také

Nu, a když jim byla soutěž o prezidentské křeslo úřady znemožněna, náhle se vynořila Cichanouského žena Svjatlana, která se postarala o ještě jeden zázrak, totiž o schopnost jednotlivých týmů se sjednotit – to se tak dlouhá léta nedařilo opozici takříkajíc tradiční. Symbolicky tuto schopnost jednoty vyjádřil ženský triumvirát Cichanouská–Kolesnikovová–Cepkalová, který režim sice rozprášil, ale vědomí, že to jde, mezi lidmi nesporně zůstalo.

Cesta zpět už není

Pravdou samozřejmě je, že Lukašenkovu systému se za pomoci opravdu brutálních násilnických metod podařilo obrovské povolební pouliční protesty do konce loňského roku prakticky potlačit. Faktem ale nicméně je, že většina domácích i zahraničních odborníků si nemyslí, že by se Bělorusové psychologicky mohli vrátit někam na začátek loňského roku a zapomenout všechno to, co se s nimi před volbami i po nich dělo. A pak – možnost návratu někam zpátky už před sebou nepochybně nevidí ani nelítostný, surový režim, který se nenávratně vydal cestou represí. To vše v zemi, kde je v tuto chvíli za mřížemi 370 politických vězňů a kde běží tisíce trestních stíhání za účast v loňských protestech.

Libor Dvořák, publicista a komentátor

Jak se bude situace v Bělorusku vyvíjet dál, nejde v tuto chvíli předvídat, ale Lukašenko by si rozhodně měl uvědomit jednu věc: diktátorské režimy se nejednou kácejí velmi snadno a velmi rychle.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.