Libor Dvořák: V Bělorusku obnovují demonstrace, ponesou nápisy v běloruštině
Už 25. března, kdy si země připomíná Den svobody a vznik nezávislého státu v roce 1918, by se v Bělorusku měly znovu rozběhnout masové pouliční protesty. Ty koncem loňského roku prakticky odumřely, což exilovou vůdkyni opozice Svjatlanu Cichanouskou přimělo až k výroku „ulici jsme ztratili“.
Mnozí za nás tak budou mít znovu příležitost povšimnout si jednoho zvláštního fenoménu – nad hlavami lidí se objevují transparenty hned ve dvou jazycích, v běloruštině, ale také v ruštině.
Čtěte také
Každý pozornější divák po celém světě, alespoň elementárně znalý azbuky, to jistě zaznamená i na písmu nesených sloganů a hesel, v němž se objevují poněkud jiné litery, i dvou podob slov příbuzných, o slovech odlišných ani nemluvě. Zvláštní přitom na první pohled je, že ač jsme v Bělorusku, dominuje ruština.
Jenže ono se není čemu divit, protože podle statistik se tento trend neustále zhoršuje: zatímco při sčítání obyvatelstva v roce 1999 běloruštinu za svůj rodný jazyk označovalo přes 85 procent tamních občanů, o dvacet let později už jich bylo jen něco přes 60 procent. Ještě tristnější je další údaj – alespoň doma bělorusky komunikuje pouhých 28,5 procent Bělorusů.
Národní jazyk a suverenita
Místem běloruštiny v životě země se velmi důkladně zabývá mladá občanská aktivistka Alina Nagorná, autorka počítačově pojmenované knihy Mova 404, což bychom asi mohli přeložit smutným nekybernetickým souslovím Jazyk nenalezen.
Čtěte také
Autorka v této knize shromáždila na stovku zcela konkrétních případů svých spoluobčanů, kteří narazili na potíže či dokonce na projevy fyzického násilí jen proto, že mluvili bělorusky – nebyli obslouženi v obchodě, protože „nemluvili normálně“, nemohli uzavřít pracovní či jinou smlouvu, nebyli vyslechnuti na státních úřadech a podobně.
Podle zapřisáhlých stoupenců významnější role běloruštiny v životě země za tento truchlivý stav může především absence nějaké státní strategie v oblasti užívání teoreticky základního jazyka země, přesněji řečeno fakt, že Lukašenkova administrativa s žádnou takovou strategií přicházet nechce – prostě se jí nehodí do krámu.
V této souvislosti stručně připomeňme situaci v jiných postsovětských republikách: s lidmi, jimž je pod čtyřicet a nechodili tedy do sovětských škol, už se rusky zpravidla nedomluvíte. Právě národní jazyk byl a doposud je v těchto zemích naprosto živý a normálně fungující. Proto se taky stal součástí ustavení a posléze upevnění národní suverenity.
Právě proto již zmiňovaná Alina Nagorná dál stojí za svou věcí a pevně doufá, že běloruština ve své vlasti konečně opustí roli Popelky a dočká se v zájmu všech běloruských občanů nějaké lepší budoucnosti.
Alina doslova říká: „Nejdůležitější je, aby lidé pochopili, k čemu tento jazyk potřebují – vždyť je tu hlavně proto, aby nás přiblížil ke skutečné nezávislosti.“
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
