Kdyby byla válka dnes, našli by se opět stejně stateční i zbabělí lidé, věří novinář Šmejkal

21. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pomník dětským obětem války, Lidice

Pro novináře a autora průvodců po historii 20. století Pavla Šmejkala se pátrání po stopách například parašutistů nebo sovětských výsadkářů stalo koníčkem. Přiznává ale, že jeho poslední kniha se spíš hodí na četbu doma. „S knihou, která váží kolem tří kil, se skutečně chodit nedá. Jako průvodce není zrovna nejvhodnější. Pokud chce někdo opravdu jít nějakou trasu a chce k tomu držet v ruce průvodce, tak ať si vezme Anthropoid nebo Silver A,“ doporučuje.

„Ve všech knihách, které jsem zatím měl možnost vydat, jsem se snažil popsat příběh, který by umožňoval optimální trasu po místech, která jsou spojená s dobou, o kterou mám zájem, tedy 2. světovou válku a příběhy spojené s britskými nebo sovětskými výsadky parašutistů,“ popisuje.

Čtěte také

Za jeho poslední knihou S Moskvou za zády: Zpravodajci – parašutisté – partyzáni tak stojí mnoho pečlivé práce v archivech ale i na hřbitovech. „Samozřejmě, čím víc zdrojů, tím lépe,“ vysvětluje. 

„Takže to není tak, že bych uvěřil hned prvnímu napsanému, zjištěnému, ale vždy se snažím nalézt co nejvíce okolních zdrojů. Ať už to jsou vzpomínky pamětníků, archivní záznamy, nebo pro někoho možná marginálie, jako jsou nápisy na náhrobcích. Nevěřili byste, kolik informací se dá opravit z toho, co je uvedeno na náhrobních kamenech,“ říká Šmejkal. 

„Troufnu si říct, že rodina, která pohřbívala svého zemřelého, věděla, jak se jmenoval, kdy se narodil a kdy zemřel. Takže tam je pravděpodobnost nějakého omylu velmi omezena.“ 

Příběhy opravdových lidí

Na otázku, jak často se splete a jestli měl někdy nějakou „reklamaci“, Šmejkal odpovídá:

„Dat je skutečně mnoho. Já mám – a teď nevím, jestli je to požehnání, nebo neštěstí, přístup k práci ,na první dobrou‘. Abych to nemusel desetkrát kontrolovat. Protože každá další kontrola přináší potenciální riziko, že přepíši něco chybně. Když prvně zapisuju jméno, adresu, datum narození a další data, která jsou lehce kontrolovatelná.“ 

Čtěte také

Novinář se pak přiznává, že hlavním důvodem zkoumání historie je to, že ho to baví.

„Baví mě na tom to, že to jsou příběhy. Každý člověk, každá adresa v sobě nese tu více, tu méně dramatický příběh – a jsou jich skutečně stovky, které by se klidně dali převést do krátkých povídek, případně filmových skečů nebo celého filmu. Jsou tam přitom také všední dny, které ti lidé tehdy prožili – oni nebyli 24 hodin, sedm dní v týdnu pomocníky parašutistů, ale také chodili do práce, museli živit rodinu atd. Takže jsou to zajímavé pohledy, na které by se nemělo zapomínat.“ 

Každý člověk, každá adresa v sobě nese tu více, tu méně dramatický příběh – a jsou jich skutečně stovky.
Pavel Šmejkal

Šmejkal ale nikomu nic nenutí, protože si může každý čtenář udělat vlastní názor, říká: „Jestli se zachoval správně, nebo se měl zachovat jinak. Ale to už zabředá do paralelní historie, takové to co by kdyby, ale i to koneckonců ke čtení historických knih paří.“

„Důležité ale je, že místa, která jsou s příběhy spojena, jsou zajímavá nejen pro čtenáře, kteří o tom už něco vědí, ale může to přitáhnout k zájmu o historii i někoho, pro kdo byla do té doby 2. světová válka někde na úrovni dobývání Ameriky. Najednou ale zjistí, že se ten příběh odehrával třeba v domě nebo ve vedlejší ulici, kde sám bydlí.“ 

Kdyby byla válka?

Pokud má přemýšlet o dnešní společnosti, jak by se zachovala ve stejné situaci za války, tak nějaké zásadní rozdíly nevidí.

Čtěte také

„Asi by nebyly až tak velké rozdíly – našli by se stejně stateční, jako před, za i během války a okupace. A našli by se lidé stejně zbabělí, jako tehdy. Ale netroufnu si odhadnout, jestli by bylo víc zbabělců nebo statečných. Ale určitě by se našly oba tábory, jako se našly tehdy,“ uvažuje novinář a autor historických průvodců Šmejkal. 

Půda pro sovětizaci

Z ověřených materiálů taky zjistil, že ke konci války už byli ze Sovětského svazu vysíláni na naše území lidé, kteří měli pomáhat zakládat národní výbory. „Měli připravovat půdu pro nastupující plíživou sovětizaci, ke které pak ve větší míře docházelo po roce 1948. První známky tady už opravdu byly.“ 

Čtěte také

„Někteří výsadkáři byli přímo cíleně vybaveni informacemi o tom, koho mají zatknout, koho odvést. Nejsmutnější na tom je, že ti lidé, kteří byli výsadkáři zadrženi protiprávně a odvezeni do Sovětského svazu, případně na území obsazená Sovětským svazem, tak to už byli českoslovenští občané. Naše nová československá vláda se ale o ně nijak nestarala a neměla zájem je dostat zpátky,“ uzavírá.

Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiozáznamu, ptal se Petr Vizina.

autoři: Petr Vizina , lup
Spustit audio

Související