V bytě naproti wehrmachtu ukrývala parašutisty z operace Anthropoid. Nenašli je ani při prohlídce bytu

Do jejich života – stejně jako do života celé společnosti – zasáhla tvrdě nacistická okupace. Vlastenecké cítění Václava Kropáčka přivedlo mezi odbojáře, do organizace Obrana národa. 14. prosince 1939 byl ale zatčen gestapem. Vězněn byl ve vazební věznici na Pankráci až do srpna 1943. Poté byl odvezen do německého Budyšína.

Logo|foto:Český rozhlas

„Zatímco Václav Kropáček proslul jako chodbař, kterému se podařilo dostat za zdi věznice desítky zpráv a motáků, důležitých pro domácí odboj, na druhém břehu Vltavy se na jaře 1942 začal odehrávat příběh, který se z dnešního pohledu klidných mírových časů zdá naprosto neuvěřitelný,“ uvádí historik Lukáš Kopecký, host pořadu a autor studie Božena Kropáčková – neobyčejný osud obyčejné ženy.

Na jaře roku 1942 se na ni prostřednictvím její kamarádky obrátil odbojář Jan Zelenka Hajský s prosbou: zda by nemohla ve svém bytě ubytovat parašutisty. Nejprve to byli Josef Bublík a Jan Hrubý, poté přibyl Adolf Opálka. Ten byl velitelem výsadku Out Distance, který při seskoku – ten se uskutečnil nečekaně u Ořechova na Telečsku – provázela smůla. Možná i v tom, že jeho členem byl posléze neblaze proslulý Karel Čurda.

Riskantní rozhodnutí paní Boženy Kropáčkové bylo rozhodnutím mimořádné statečnosti. Manžel v nacistickém vězení, doma dvě malé děti, ona sama na celou domácnost a doma parašutisté. Navíc v budově naproti byla úřadovna wehrmachtu.

Logo|foto:Český rozhlas

Události nabraly rychlý spád, dne 27. května 1942 se parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš pokusili zabít říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten po několika dnech, těžce zraněný, umírá. Akce měla mimořádný význam, protože zabití jednoho z nejvlivnějších mužů nacistického Německa, byla akce hodná obdivu.

Mimořádné bylo ale také nasazení všech složek gestapa, které hledalo atentátníky. V Praze panovala přísná policejní opatření, civilní výjimečný stav, uzávěra města, neustálé razie a popravy, výzvy k „udání“ pachatelů a jejich podporovatelů, spolu s informacemi o zatčených a popravených. Přineslo to neblahý výsledek, Karel Čurda – plný obav o život své rodiny – nevydržel a udal své spolubojovníky.

Adolf Opálka, který se mezitím od paní Kropáčkové odstěhoval, se tam vrátil 30. května a skrýval se až do 5. června. Lukáš Kopecký doplňuje: „Byt také navštívila hlídka četníků s fotografiemi předmětů doličných z atentátu, ale na skrytého Opálku nepřišli.“

V boji jsou padlí

Těžko si představit, jak paní Božena Kropáčková dané dny prožívala, manžel ve věznici, doma hledaný parašutista. A dostáváme se k příběhu svetru, který spojuje několik hrdinů. Ostatně rodina Kropáčkových klubko vlny doma schovávala řadu dalších let. Svetr upletla paní Kropáčková svému manželovi, který ho nosil ještě ve věznici na Pankráci a pak ho dala Adolfu Opálkovi, bylo to 5. června 1942.

Tehdy se viděli naposledy. „Opálka řekl Boženě Kropáčkové, že musí odejít, jeho místo bylo ´tam´ u vojáků. Prosil ji také za odpuštění případných následků jeho pobytu u ní doma, ačkoli všechny stopy se pokusil zahladit,“ uvádí Lukáš Kopecký.

„Tam“ u vojáků bylo v kryptě, v Resslově ulici. Statečnost představitelů pravoslavné církve je další ukázkou hrdinství dané doby. Do krypty se přesunulo všech sedm parašutistů, kteří se do té doby skrývali na různých místech Prahy. Velitelem byl Adolf Opálka.

Logo|foto:Český rozhlas

V ranních hodinách 18. června nastal boj o kryptu, „proti parašutistům stálo několik set členů nacistických ozbrojených sil“, konstatuje historik Vojtěch Kyncl. Statečný a proti přesile bojující několik hodin Adolf Opálka – stejně jako všichni ostatní – v kryptě umírá. Nacisté zhotovili bezprostředně jeho fotografii, na sobě má svetr. Ten, od paní Kropáčkové. Mohla to být stopa právě k ní, ale naštěstí po ní se nacisté nevydali.

Božena Kropáčková posléze uvedla: „Dny ubíhaly v napětí, až přišel 18. červen. Zprávy i fotografie potvrdily naše domněnky. Jirka (tedy syn) byl zdrcen nad ztrátou dobrého kamaráda.“

Následujícího roku byl Václav Kropáček převezen do Německa a 27. října roku 1943 odsouzen k trestu smrti za zločiny velezrady a zemězrady. V posledním dopise před popravou své ženě napsal: „Bylo samozřejmou povinností bojovat. Bojoval jsem čestně a poctivě – budoucnost je naše, našich dětí. V boji jsou ovšem padlí: nermuťte se nad tím.“

Logo|foto:Český rozhlas

Před popravou svého manžela paní Kropáčková již navštívit nesměla, o jeho smrti se dozvěděla od jeho právního zástupce. Nesměla ho ani pohřbít a až do konce války si nemohla být ničím jista. Naštěstí na její odbojovou činnost nacisté nepřišli.

Po válce se pak odvíjel její zcela jiný příběh, z oceňované hrdinky se stala žena, která byla dokonce po nástupu komunistů zatčena, stejně jako její švagr Jiří Kropáček. Jednalo se o údajnou odbojovou skupinu, několik dnů strávila ve vazbě, soudem pak byla osvobozena.

Zemřela v roce 1975 a ono klubíčko vlny, ze kterého byl upleten svetr - ve kterém chodili dva hrdinové protinacistického odboje - je uloženo ve sbírkách Vojenského historického ústavu.