Havlův projev v Kongresu před 30 lety bych přirovnal k řeči Churchilla za 2. světové války, uvažuje bývalý kongresman s českými kořeny Mrazek

21. únor 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zleva Jolyon Naegele, Michael Žantovský, Václav Havel v roce 1991 Foto Radan Bocek

Přesně 21. února 1990 promluvil Václav Havel, tehdy už prezident ČSSR, před Kongresem Spojených států amerických. Robert Jan Mrazek, exkluzivní host Interview Plus, stál v pozadí Havlovy cesty, včetně pozvánky do Kongresu. Jak Havlův projev na Kongres zapůsobil a proč podle něj USA nezvládly Havlem navrhovanou pomoc Sovětskému svazu při přechodu k demokracii? 

Čtěte také

Havlova řeč, která symbolicky uváděla naši republiku a vlastně i celý východní region do tábora demokratických zemí, sledoval syn českých rodičů Robert Jan Mrazek z předních lavic. Tou dobou byl totiž americkým kongresmanem za Demokratickou stranu. 

S Robertem Mrazkem, který je také historikem, spisovatelem a filmovým režisérem, sedíme v knihovně jeho domu ve městě Ithaca v americkém státě New York. 

Robert Mrazek: Je mi potěšením, mám krásné vzpomínky na prezidenta Havla i na Česko a jsem velmi hrdý na svůj český původ.

Než budeme osobnější, zkuste zhodnotit Havlovo vystoupení v Kongresu jako tehdejší americký kongresman a jako historik. My Češi tu řeč rádi označujeme za výjimečný moment v dějinách. Jak důležitá byla pro Ameriku?

No, kdybyste v posledních 150 letech chtěli poslouchat projevy lídrů z celého světa a měli si k tomu vybrat jedno místo, tak americký Kongres by mohla být dobrá volba. Projevy cizích státníků ke společnému zasedání Kongresu mají dlouhou tradici.

A já bych řekl, že řeč prezidenta Havla krátce po propuštění z vězení a zvolení prezidentem byla na úrovni projevu Winstona Churchilla za 2. světové války, když byla Anglie v obležení. Tyto dva projevy jsou považované za nejoslnivější a nejinspirativnější z těch, které kdy v Kongresu Spojených států zazněly. 

Byl jste kongresmanem deset let, v roce 1990 to bylo už osmým rokem. Proč jste se v Kongresu rozhodli pozvat coby prvního politika z druhé strany padající železné opony zrovna Václava Havla?

Považovali jsme za neuvěřitelné, že strávil tolik let ve vězení za své přesvědčení, a pak se přes sametovou revoluci stal prezidentem nového Československa. Tehdy jsem velmi silně tlačil na to, aby Československo tady v Americe získalo doložku nejvyšších výhod. A taky jsem spolupracoval s předsedou Sněmovny reprezentantů Foleym a žádal ho, ať pozve právě prezidenta Havla, aby promluvil na společné schůzi Kongresu. Ale nebyl jsem sám. Na mnoho lidí tu zapůsobil tak hluboce, že chtěli, aby přijel a promluvil. 

Cítil jsem opravdovou hrdost 

Jak jste vy osobně, ale i americký Kongres jako celek, prožívali vlnu revolucí v komunistické části Evropy? Věděli jste, že tohle je ten moment, a slavili vítězství ve studené válce? 

Sledoval jsem to na dálku z Washingtonu a z pozice kongresmana, ale cítil jsem ohromnou hrdost, když statisíce lidí zaplnily Václavské náměstí. Jeden ze studentů medicíny, kteří byli zmlácení, ale vytrvali a stanuli v čele revoluce, je dodnes mým přítelem.

Robert Mrazek, bývalý kongresman, historik, spisovatel a filmový režisér v jeho domě ve městě Ithaca v americkém státě New York

Jan Bubeník byl pak nejmladším členem vašeho parlamentu a součástí Havlovy delegace tady v Americe. Měří 196 centimetrů a říkám mu malej Honza – a on mně velkej Honza, protože moje prostřední jméno je taky Jan a měřím o dva centimetry víc (směje se).

V Kongresu se názory na situaci lišily. Část si myslela, že to byl Reagan, kdo dostal Sovětský svaz na kolena. Jiní považovali za klíčovou postavu Gorbačova. Když se začaly poměry měnit v Polsku a pak i v Československu, bylo tu docela hodně strachu, že Sověti zase zasáhnou. Ale nestalo se to a já uznávám Gorbačova jako skvělého člověka, který rozhodl, že je načase vrátit sovětským satelitům nezávislost. Z Kongresu jsme viděli, že se to děje, a uvědomovali jsme si, že je to velký historický okamžik.

Když se přeneseme zpátky do Kongresu před 30 lety, tak se ocitneme v situaci, kdy Václavu Havlovi po jeho dlouhém proslovu několik minut ve stoje tleskají kongresmani a senátoři obou stran. Napadá mě, že jste coby tak trochu český kongresman mohl cítit určitou zodpovědnost za to, co prezident Československa řekne. Jak vám bylo, když Havel svou řeč dokončil?

Čtěte také

Cítil jsem ohromnou hrdost, že mám české předky. Byl jsem tehdy v americkém Kongresu jediným politikem s českými kořeny. Máme v jeho rámci národnostní výbory – výbor irských Američanů měl asi 80, 90 členů. Italsko-americký jich mohl mít asi 30, 40.

No a já jsem vtipkoval, že jsem předsedou toho česko-amerického. Ve skutečnosti jsem ale tvořil celý ten výbor, byl jsem v něm jediný. Takže po Havlově projevu mě kolegové poplácávali po zádech, jako kdybych měl na oslnivé řeči prezidenta Havla nějakou zásluhu.

Po projevu jsem se s ním spolu s několika kolegy soukromě setkal. Poblahopřál jsem mu ke skvělé řeči a poděkoval mu za ni. Havel nebyl nejvyšší, takže ke mně vzhlédl a říká: „Tak Vy jste náš český kongresman – mluvíte česky?“ A já bez rozmýšlení odpověděl, že trochu ano. On chtěl, abych teda něco řekl, jenže jediné, co jsem si z dětství s prarodiči pamatoval, bylo: „Prosím, podej mi chleba s máslem.“ (smích)

A tak jsem poprosil prezidenta o chleba s máslem a on se na mě podíval s výrazem bolesti ve tváři, kde se zračilo něco ve smyslu – je tohle opravdu ta nejlepší reprezentace, které jsme v americkém Kongresu schopní? (smích)

Havel předběhl dobu

Se svým vlastním výkonem byl Václav Havel spokojený?

Musel být spokojený, zacházeli tu s ním jako s rockovou hvězdou, jak s jeho přítelem Frankem Zappou. On věděl, jak hluboce nás ovlivnil a že to byla dobrá příležitost, jak nám Američanům připomenout, co je naše odpovědnost, a věděl, že odvedl dobrou práci.

Jeho projev byl místy spíš projevem dramatika a filozofa než typickým prezidentským projevem v politickém smyslu. Jak moc se to, co jste slyšeli, lišilo od očekávání Kongresu?

Nejsem si jistý, co očekávali moji kolegové. Ukázalo se, že je to řeč oslavující důstojnost člověka a osobní svobodu. Havel mluvil o tom, jaká je její cena, když totalitní režim zničí práva jednotlivce. Mluvil jako někdo, kdo strávil tolik času ve vězení za to, že se odvážil vystupovat na podporu osobní svobody.

Čtěte také

Mluvil o lidstvu jako o jedné rodině člověka, která je na Zemi společně a musí chránit všechno, co ta nám poskytuje a co je v ohrožení. Bylo to inspirativní. Havel potvrdil, že je intelektuál.

V jeden okamžik pronesl, že specifická zkušenost z bývalé komunistické země mu dala jednu velkou jistotu, tedy že vědomí předchází bytí, a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté. Když to řekl, rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl, jak kolegové kývají hlavami, jako kdyby rozuměli, o čem mluví. Podle mě nikdo z nás v tu chvíli nevěděl, co tím myslí.

Musel jsem si to pak zpětně nastudovat. Ale srdcem té řeči byla světová revoluce, která se právě děla, lidské vědomí a to, že jsme všichni rodina člověka. Ale taky nás varoval, že od toho ideálu ustupujeme a že musíme dělat víc ve prospěch všech, a nejen ve svém vlastním zájmu. Ta řeč byla majákem a já jsem byl nadšený, naprosto nadšený.

Jak říkáte, Havel naznačoval, že i Američani se mají co učit. Mluvil o potřebě postavit morálku nad politiku, vědu či ekonomiku, což zní stále dost aktuálně. Považovali jste takový projev od sotva zvoleného prezidenta Československa za troufalý?

Ano. Byl velmi upřímný. Mluvil o tom, že stále ničíme planetu, která nám byla svěřena, a životní prostředí. Říkal, že mnozí tvrdí, jak jim jde v první řadě o věc, a ne o sebe, ale přitom je to naopak. A mluvil také o tom zmíněném, že stále neumíme morálku předsunout před politiku. A kdyby byl Havel naživu, byl by se současným stavem politiky mnohem nespokojenější než tenkrát. Volal nás k činům, apeloval na to lepší z naší povahy. Kéž bychom ho poslouchali víc a vzali si z něj víc.

Byl i zklamaný za promarněné šance 

Havel tenkrát také nabádal Američany, že pokud chtějí Československu pomoci, ať pomohou Sovětskému svazu na jeho cestě k demokracii. Řídily se tím Spojené státy, a pokud ano, udělaly dost?

Ne. Vydali jsme se tou cestou, když jeden prozíravý senátor vytvořil plán, jak od Sovětů odkoupit jejich jaderné zbraně, a pak je zničit. V podstatě jsme Sovětům platili za to, že se jich vzdají. Koupili jsme jich tisíce, ale ani zdaleka ne všechny. Když odešel Gorbačov, ten program se zpomalil. Kéž bychom v tom tenkrát pokračovali, a taky v jiných programech podporujících přerod Sovětského svazu. Neudělali jsme to a teď za to platíme vysokou cenu s tamním návratem autokracie.

Čtěte také

Jak byste tedy popsal současné americko-ruské vztahy a vůbec globální stav mezinárodní politiky, kterou kdysi určoval právě vztah těchto dvou zemí?

Myslím, že prezident Havel by byl strašně zklamaný tím, jak jsme promarnili šanci a naše zdroje na to, vybudovat bezpečnější svět, tu rodinu člověka, jak to nazýval. Tehdy panoval ohromný optimismus, že se demokracie rozšíří všude.

Nikdy bych si nepomyslel, že za mého života zvolí v Jihoafrické republice Mandelu prezidentem. A po 30 letech sledujeme návrat autokracie. V Sovětském svazu se po jeho pádu od Michaila Gorbačova, který věřil v přestavbu, posunuli k samovládci Vladimiru Putinovi.

Vidíme, jak autokracie sílí ve střední Evropě. A sílí i tady ve Spojených státech, kde máme prezidenta, co si myslí, že se na něj nevztahují zákony. Je to smutné, tragické, znepokojující a děsivé. My Američani máme teď prezidenta, co nevěří v globální oteplování, i když nám věda říká, že se naše planeta ohřívá a že to bude mít obrovské důsledky. Většina civilizovaného světa rozumí, že klima se podstatně mění, a ví, že je potřeba něco udělat. My máme lídra, který to ignoruje a říká, že je to lež. Jako bývalý kongresman jsem zklamaný a můžu jen doufat, že se dočkáme návratu demokratických hodnot jak ve střední Evropě, tak ve Spojených státech i všude ve světě. Ale nejsem velký optimista.

Víc si poslechněte v audiozáznamu Interview Plus Jana Kaliby. Dozvíte se i to, proč si Robert Jan Mrazek myslí, že je teď demokracie ohrožená i v Americe, a koho by si přál za dalšího prezidenta. 

autoři: Jan Kaliba , lup
Spustit audio

Související