Kdyby se společnost rozpadla, budou mezi námi opět donašeči a trýznitelé stejně jako v 50. letech, myslí si psycholog

24. červen 2020

Jak je možné, že byla Milada Horáková v posledních dnech a hodinách svého života tak klidná? Jak funguje psychologie člověka neprávem odsouzeného k smrti a jaká je psychologie davu?

Bála se Horáková víc o druhé než sama o sebe? „Myslím, že to tak asi je, ale to se bavíme až o momentu, ke kterému došla. Jistě to tak neměla od začátku. I ona prožívala ohromné emoce, stres, strach, úzkost, ale ten moment (kdy se bála o druhé) byl někde dál,“ odhaduje hlavní psycholog Vězeňské služby ČR Václav Jiřička v Interview Plus.

Čtěte také

Dnes už nikdo s jistotou neřekne, co doopravdy v cele smrti prožívala. Psycholog nastiňuje, co by prožíval každý z nás: na začátku je velká zloba, popírání, pak vztek a otázky jako proč já, co mi to udělali. V další fázi lidé smlouvají, a to jak s Bohem, tak s osudem.

„Těmito fázemi prochází většina, ale jen málokdo dojde dál než do fáze strachu, úzkosti a někdy i apatie. Dál až ke smíření, což se Horákové povedlo. Myslím, že se něco takového nestává nahodile, ale jen těm, co se na to připravují celý život. Kteří počítají s tím, že je v životě potřeba bojovat.“     

Svědomí je třeba cvičit

Podle Jiřičky jde hlavně o uspořádání lidských hodnot, o silné vůli a svědomí, které se chová jako každý jiný sval – když s ním necvičíme, zůstane ležet ladem, ale taky ho můžeme denně trénovat a posilovat.

„Milada Horáková to dělala celý život. Nedělala si lehký život, a to ani svým blízkým. Jen tak mohla dospět takto daleko,“ myslí si.

Čtěte také

Mohlo by se dnes stát něco podobného, jako zažívali lidé v 50. letech? Jsme toho jako společnost znovu schopní?

„Žijeme ve velmi dobrém světě a máme mnoho svobod, které dřív nebyly. Ale také si uvědomuji, jak jsou křehké. Jak bychom se mohli vrátit třeba i do časů, které zažila Horáková. Jsem přesvědčený, že kdyby se společnost rozpadla, a to se může stát během několika měsíců, tak budou mezi námi opět donašeči, trýznitelé, mučitelé, nohsledové a tak dále. Jak jsme to znali v 50. letech, protože je to o vnějších podmínkách,“ varuje.

Každý trýznitel prý nejdřív sáhne k zbavení důstojnosti trýzněného. „Musí mu vzít roli, jakou měl dřív – roli významného člověka, manžela, matky – a přisoudit mu roli novou, nejlépe zbytečné oběti, která ani nemá jméno a třeba jen číslo,“ říká Jiřička. 

65 % lidí zabije

Připomíná i pokusy psychologů Philipa Zimbarda, koordinátora stanfordského vězeňského experimentu, a Stanleyho Milgrama, který zkoumal, jak jsme poslušní vůči autoritám, když se člověk dostane do konfliktu se svým svědomím. „Dospěl k tomu, že až 65 % z nás dojde až na konec a zabije druhého. Jen protože mi to někdo řekl. Všichni si přitom myslíme, že zrovna my toho schopni nejsme.“

Čtěte také

Vykonstruované procesy v 50. letech měly i jednu další zvláštnost, a to podporu pracovních kolektivů, dokonce i těch dětských. Všichni tehdy žádali smrt obžalovaných „vlastizrádců“.

„Šlo o chování psychologie davu. Není to nic, co by se dělo jen za komunistů. Je to věc, která se může opakovat kdykoli, stačí, aby někdo nasměroval skupinu lidí. A ta pak slepě následuje vůdce, organizátora. Dělo se to před tisíci lety, obávám se, že se tak bude dít i v budoucnu.“

A dodává: „Zfanatizovat dav je velmi jednoduché, a to bez ohledu na to, jaké ideály tito lidé jinak vyznávají.“ 

Celé Interview Plus Veroniky Sedláčkové s hlavním psychologem Vězeňské služby ČR Václavem Jiřičkou si poslechněte v audiozáznamu.   

Související