Pronásledování Židů tady s 2. světovou válkou neskončilo. Přitom komunisté proklamovali, že nepodlehnou rasovým předsudkům, konstatuje historik Koutek

12. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy žid - židé - modlitba

Druhá světová válka přinesla hrůzy do té doby nevídané, jednou z nich byla cílená likvidace židovských spoluobčanů. Svět se pomalu dozvídal, jaká zvěrstva museli zažívat. Šok společnosti přinášel i rozhodnutí, že nic takového se už nemá a nesmí opakovat. O to paradoxnější jsou příběhy židovských občanů v Československu, opět se totiž stávali nepřáteli. 

Koncentrační tábory je sice nečekaly, ale perzekuce a šikana byla také „trestem“ za to, že jsou Židy. Svou zásadní roli pak také hrály geopolitické vztahy, a to, jaký byl v tom či onom období vztah Československa a Izraele. Pronásledování Židů ale skončilo opravdu až s listopadem 1989.

Účinkuje: historik Ondřej Koutek
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

„Po skončení války si většinová společnost mnohdy ani nedokázala uvědomovat a pochopit hloubku tragédie, která Židy potkávala. Ti, kteří se vraceli z koncentračních táborů, se dostali do situace, kdy měli životy v troskách. Z velké části přišli o své příbuzné, domovy byly obsazené někým jiným a dokonce řada z nich odmítala vydat jejich předměty,“ popisuje poválečné období host pořadu historik Ondřej Koutek.

Komunistický režim velmi často podléhal antisemitským stereotypům.
Ondřej Koutek

Komunistická strana se pro řadu z nich stala nadějí, stali se jejími členy a čelnými představiteli. Krátce byl také spřáteleným státem Izrael, než bylo jasné, že satelitem komunistického bloku se vskutku nestane. Vztahy pak byly „na bodu mrazu“.

50. léta

50. léta byla ve znamení politických procesů, kdy komunisté hledali „vnitřního nepřítele“, jako proces s údajným spikleneckým centrem okolo Rudolfa Slánského. Ten v rámci své sebeobžaloby před soudem pronesl: „Já, Rudolf Slánský, židovského původu….“ A nebyl sám.

Čtěte také

Před soudem byla řada židovských spoluobčanů, jako Eduard Goldstuecker. Stereotyp proradného Žida, kterému není radno důvěřovat a je vedený pouze nekalými úmysly, byl opět na scéně. Souběžně také v režii Státní bezpečnosti probíhalo sledování a byly vytvářeny seznamy židovských spoluobčanů, které se pak stávaly základní materií rozhodování, jak s tím či oním spoluobčanem „zatočit“.

Reformní snahy se pak dostaly do všech sfér života tehdejší společnosti, taky byla řada novinářů židovského původu. V čele Československé televize byl Jiří Pelikán, v rozhlase působil jako vedoucí zahraniční redakce Milan Weiner, dalšími populárními publicisty byl Vladimír Tosek nebo Jiří Hochman a další.

1968

Srpnová okupace 1968 znamenala další exilovou vlnu, další perzekuce a postihy. A opět se na scénu dostává ona zlověstná židovská nálepka, přinejmenším v normalizačním dokumentu Poučení z krizového vývoje.

Čtěte také

Ostatně při hledání viníka se Židé znovu „hodili“, ve zprávě krajské správy Státní bezpečnosti Ústí nad Labem se v dokumentu z roku 1977 se dočtete:

„Vstup spojeneckých vojsk do ČSSR učinil konec aktivní rozsáhlé činnosti sionismu v masách, avšak sionismu se podařilo zachránit základní aktiv funkcionářů, umožnil mnohým odejít do zahraničí, nebo se stáhnout do hluboké ilegality.“

Na tapetě se tak ocitli lidé jako František Kriegel, muže, kterého v rámci moskevských jednání ze srpna 1968, nazvali haličským Židem. Vedle něj Jiří Pelikán, Arnošt Lustig, Eduard Goldstuecker, A. J. Liehm.

Operace Pavouk

Státní bezpečnost nelenila, podle pokynů vedoucích představitelů státu pokračovala ve své činnosti. Jedna z jejich operací měla název Pavouk. Měla několik etap, které souvisely s plošnou evidencí Židů, vybudováním kartotéky a jejich sledováním.

Čtěte také

Týkalo se to jak pracovišť, škol, náboženských společností, dokonce i archivů. Zároveň se stupňoval atak, který měl přivést do estébáckých řad nové konfidenty. Jedním z těch, na které se zaměřili, byl výtvarník a sochař Jaroslav Róna, kterému vyhrožovali v době jeho vysokoškolských studií.

„Měli zařídit, aby školu nedostudoval a šel na dva roky na vojnu. A tu že mu zařídí u nějakých kriminálníků z trestného oddílu.“ Když nesouhlasil, stal se osobou tzv. nepřátelskou. To všechno se dělo v polovině 80. let.

Pavouk dál rozšiřoval sítě, dosahoval až do absurdních podob, když bylo na některém pracovišti zjištěno, že tam pracuje několik lidí židovského původu, nesměli zde být zaměstnáni další. Přesná evidence, kde v jaké instituci, ústavu, kulturním zařízení je jaký počet zaměstnanců židovského původu, má děsivé obrysy.

A k tomu připočítejte „běžné“ aktivity směrem k cizincům stejného etnika, kteří do Československa přijeli. Terčem byla i izraelská ambasáda, na kterou byly používány osvědčené metody: od sledování, přes vydírání, provokace až k nasazování volavek „milenců/milenek“. Celá čtyři desetiletí, s větší či menší intenzitou, byli českoslovenští židovští spoluobčané v roli vnitřních nepřátel socialistického státu.

Je zřejmé, že jejich pronásledování v Československu neskončilo s koncem 2. světové války. Ondřej Koutek k tomu říká: „Bohužel komunistický režim velmi často podléhal antisemitským stereotypům a projevovalo se to právě v činnosti vůči židovskému obyvatelstvu. Je to paradox, protože právě komunistická ideologie byla tou, která se proklamovala, že nebude podléhat žádným rasovým předsudkům.“

Celý premiérový pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiu.

Spustit audio

Související