Lidé asi potřebují mít nějakého nepřítele. Někdy jsou to Romové, jindy Židé, myslí si herec Tomáš Töpfer

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tomáš Töpfer

Proč si mj. režisér, scénárista nebo ředitel Divadla na Vinohradech myslí, že divadlo je velké kyvadlo a chová se jako Titanik? Jak se výrazný člen pražské židovské komunity dívá na i u nás rostoucí antisemitismus?

„Na to vám řeknu historku, která je docela intimní: Když jsem ve 20 letech přišel za maminkou a řekl jí, že se budu ženit,… tak pletla, jehlice se přestaly pohybovat a nebylo nic. Odpověděla mi, že teď jen počítá oka. Až když jsem řekl, že má nevěsta není Židovka a ani děti už nebudou Židi, tak odvětila, že je to dobře, protože když nebudou Židi, nebude ani antisemitismus. Myslím, že se ale hluboce mýlila,“ říká Tomáš Töpfer v pořadu Hovory.

Přiznává, že není filozof, ani tomu moc nerozumí, ale „lidé pravděpodobně potřebují mít nějakého nepřítele. Někoho, kdo je jinačí – někdy jsou to Romové, jindy Židé. Ti jsou tady tisíce let a stejně dlouho to tady i trvá. Kde jsou kořeny antisemitismu, vám ale odpovědět neumím,“ přiznává. Možná, že to děti slyšely od svých rodičů, a ti zas od těch svých, takový podle Töpfera sousedský antisemitismus.

„Má babička vyprávěla, jak tehdy ve Zbraslavicích u Kutné Hory antisemitismus nanejvýš vypadal. Chodila do židovské školy a děti na ně pokřikovaly: Žide, Žide, hov*o ti zbyde. A oni zas na ně: Křesťane, Křesťane, hov*o ti zůstane. A tím na té vesnici celý antisemitismus taky končil,“ usmívá se.

S antisemitismem osobní zkušenost nemám

Když se dál zamýšlí nad důvodem antisemitismu, napadá ho, že lidé asi potřebují mít nějakou tu nenávist. „Jsme tvorové a savci, kteří žijí ve smečkách..., a tu svou musíme bránit… Nejsem nějaký filozof a sám se s antisemitismem setkávám, akorát když někdo zavtipkuje (někdy nevhodně). Nejlepší anekdoty jsou totiž ty židovské, protože Židi si dokážou dělat legraci sami ze sebe. V tom tedy vedou. Ale vysloveně s projevem antisemitismu jsem se osobně opravdu nesetkal.“

Zároveň ale přiznává, že kdyby mu to někdo pořád nepřipomínal a neptal se na to, jestli je Žid, tak by to vlastně ani neměl důvod vůbec řešit. „Holokaust a 2. světová válka je historie. Teď máme na přijímačkách (DAMU) studenty narozené 2000–2001. To, co pro ně dnes znamená válka, to byla pro nás tehdy ta prusko-rakouská (1866).“

Rodiče nám v dobré víře lámali charakter

Při vzpomínce na své dětství pak kromě maminky, která pracovala v Československém rozhlase, zmiňuje i jistou společenskou schizofrenii, která za totality formovala celé generace. „To, že se doma říká něco jiného, než se smí ve škole. To nám zlomilo charakter, přitom pro naše dobro.“  

„Místo toho, aby nás naučili německy, což my uměli jen pár slovíček, tak si šli německy povídat o věcech, co jsme my děti neměly slyšet. Takto nám nechtěně lámali charaktery.“

Podle herce a ředitele divadla to svým způsobem mělo vliv na všechny. „Moje děti už v hlavách ty ostnaté dráty nemají. Dcera se rozhodla, že už nebude žít v Americe, ale v Berlíně. Když ale i dnes přijedu k té pomyslné hranici, tak se mi pořád sevře srdce. Řeknu si, jestli mám všechno v pořádku… a náhodou nevezu, co nemám… To generace (po roce 1989) už nemá. Na jednu stranu jim to přeji, ale na druhou závidím. My si zprávy museli hledat v rušených zahraničních vysíláních, novinky předávali ne na internetu, ale z úst do úst,“ vzpomíná. 

Čas odchodu z divadla se blíží

Tomáš Töpfer je už dlouhá léta ředitelem Divadla na Vinohradech. Jestli jím bude dál, to zatím rozhodnutý není. Na všechna místa ředitelů pražských divadel totiž budou vypsány konkurzy.

„Protože to je takové transparentní, spravedlivé,“ vysvětluje s ironií v hlase. „Málokdo z těch, co tohle heslo razí, ale vůbec ví, co repertoárové, souborové divadlo znamená. Slovo kontinuita jim není úplně známé. Já nevím, jestli mám do nějakého výběrového řízení jít. Taky, když si to čistě matematicky spočítám, tak mi to vychází na gerontický věk. Je tady ale pár lidí, kterým bych to v dobrém stavu rád předal. Možná, že ještě ten čas není, ale blíží se,“ dodává.  

Divadlo je prý velké kyvadlo. „Když ho vybudujete a naučíte tam chodit lidi, tak když tam už dávno nebudete, a ono se zkazí, tak z té své pověsti bude žít ještě poměrně dlouho. Stejně jako naopak, kdy mu chcete věrného diváka a dobrou pověst zas vrátit. Je to takový Titanik. Když vidíte před sebou ledovec, tak ho na 100 metrech jen tak neotočíte.“

Töpfer už před časem odmítl prodávat vstupenky v tolik oblíbených „akcích“ nebo slevách. Proč? „Už dřív jsem řekl, že divadlo není supermarket a diváci nejsou spotřebitelé, takže slevy jsem zakázal. Prostě proto, že my děláme divadlo kvalitní vždy, takže proč ho prodávat se slevou?“

Stojí prý o diváky, kteří vědí, do jakého divadla jsou, kteří si předem objednají lístky na představení, takže vědí, kam a proč jdou. „Nestojím o diváka, který šel náhodou kolem a zjistí, že je ještě volno. Pak je ale nespokojený, protože vlastně ani neví, co očekávat. Neví, na co jde… Dobrá kuchyně se šíří daleko, ale špatná ještě dál. V divadle tohle platí dvojnásob. Když zklamete diváka jednou, dvakrát, třikrát, tak nepřijde dalších pět let,“ dodává.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory Evy Hůlkové.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související