Jak se osidlovalo pohraničí: Lidí přišlo málo a pili, chyběli doktoři i doprava. A vláda nepomohla

I toto město patřilo mezi ty, odkud bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo a nahrazeno novými lidmi. Také Tachov se nyní potýkal s problémy.

Čtěte také

Jak se osidlovalo pohraničí. Vyhnané Němce střídali zprvu gastarbeiteři a Maďaři, pak Češi z ciziny

Ty pramenily v první řadě z faktu, že nových osídlenců bylo zkrátka málo. Žádný z pohraničních okresů se nepodařilo osídlit na sto procent původního počtu obyvatel. Ty nejúspěšnější okresy byly osídleny na 70 procent.

Týkalo se to většinou oblastí kolem velkých průmyslových měst, nebo úrodných zemědělských okresů. Čím blíž byl okres ke státní hranici nebo čím výš v horách, tím bylo osídlení řidší. Mezi nejméně zabydlené oblasti patřilo právě Tachovsko, kde počet nových obyvatel dosahoval jen třetiny původního počtu. Podobně na tom byl i okres Cheb nebo Kraslice.

Řídké osídlení s sebou neslo také špatnou síť obchodů a služeb i veřejné dopravy. Málo lidí znamenalo málo pracovníků, tím pádem také mizernou ekonomickou kondici pohraničních oblastí. Tyto faktory pak zpětně způsobovaly návraty nových osídlenců do vnitrozemí.

Návraty do vnitrozemí

Asi největší vlna návratů do vnitrozemí přišla v roce 1948, kdy z pohraničí odešlo kolem 18 tisíc novoosídleneckých rodin. Někteří odešli proto, že byli v rámci poúnorových čistek připraveni o funkce národních správců konfiskovaných německých továren a provozů nebo o jiné zajímavé posty.

Čtěte také

Jak se osidlovalo české pohraničí. Německou půdu obsadili Češi, z majitelů byli bezmála otroci

Jiní opustili pohraniční oblasti třeba proto, že je znárodňování připravilo o majetek, který byl důvodem, proč jít pohraničí osídlovat. V roce 1949 odešlo dalších více než osm tisíc rodin.

V roce 1952 se vedení komunistické strany zabývalo obsáhlou tajnou správou a bídnými poměry v oblastech někdejších Sudet. Upozorňovalo na mizerný stav silnic, dopravního spojení, špatné bydlení, málo práce nebo málo zajímavé práce a nejen to.

„Je tu především naprostý nedostatek lékařů a zdravotnických pracovníků vůbec. Například na Tachovsku jsou na 17 tisíc obyvatel jen čtyři lékaři, z toho dva ještě neschopní. Mnohé obce jsou vzdáleny od lékařské pomoci až téměř 30 kilometrů. Pro velké vzdálenosti se porodní asistentky k porodům vůbec nevolají. Děti vyrůstají bez lékařského dozoru a péče,“ píše se ve zprávě.

Čtěte také

Jak vypadalo dosídlení Šumavy? Náš dům zabavili a museli jsme odejít. Venku už ale stály dvě rodiny z Rumunska, vzpomíná pamětník

„Úmrtnost dětí je nepoměrně větší než ve vnitrozemí. Dle zjištění 40 procent dětí trpí podvýživou a u 50 procent dětí byla positivní reakce při tuberkulinové akci. Zarážející je i zjištění, že v Plzeňském kraji je asi 70 procent všech studní zdravotně závadných. Rozšířený je i alkoholismus, přičemž pijí i děti, které si kořalku nosí dokonce i do školy,“ stojí v záznamu.

Plány a demolice

Vláda přijala celou řadu opatření, která však nepřinesla kýžený výsledek. A tak v roce 1958 připravilo vedení země další obsáhlý program, který velmi detailně navrhuje řadu opatření na zlepšení situace v jednotlivých okresech.

Výsledky byly opět jen dílčí, a tak v roce 1968 byl přijat další plán na pomoc pohraničí a v roce 1986 opět.

Problémy i navrhovaná řešení byla stále stejná. „Základním momentem, který bezprostředně souvisí s negativními tendencemi ve vývoji obyvatel při západní hranici ČSSR, je celkově nižší životní úroveň obyvatelstva ve srovnání s vnitrozemím. Rozdíl v životní úrovni je bezprostředním motivem k odlivu obyvatelstva mimo vlastní území, a tedy i hlavní příčinou nepříznivého vývoje,“ konstatuje prohlášení vlády z roku 1986.

Čtěte také

Komunisté slibovali rumunským Slovákům, že budou moct na Šumavě pěstovat papriku a kukuřici, říká spisovatel Sichinger

Potíže s osidlováním se propsaly i do tváře pohraničních regionů. Už ve 40. letech zde byla řada neobydlených domů a opuštěných továren a provozů. Pohraničím proto prošlo několik vln demolicí těchto objektů.

Část z nich byla zbourána také v souvislosti s budováním železné opony, tedy vytvořením zakázaného a hraničního pásma. I ty výrazně poznamenaly život v pohraničí.

O tom všem i o následcích, které si pohraničí nese dodnes, si v posledním dílu seriálu Osidlování pohraničí povídáme s historiky Davidem Kovaříkem, Liborem Svobodou a Martinem Veselým a také se sociálními geografy Pavlínou Netrdovou a Matějem Korčákem z Národního institutu SYRI.