Jako škůdce a přímo na talíři StB. Básník Vít Bohumil Homolka podepsal Chartu 77 na malém městě
Je rok 1977 a letním hitem je Robinson Jiřího Korna. Drtivá většina posluchačů si o osamělém pobytu na exotickém ostrově může nechat leda tak zdát. Někteří se ale pro společenskou robinzonádu dobrovolně rozhodli – když podepsali Chartu 77 a bydleli někde na malém, venkovském městě. Byli sice obklopeni lidmi, ale represivní složky komunistického režimu se je snažily ze všech sil izolovat a vykreslit jako naprosté, byť viditelné ztroskotance.
„V Praze se ztratíte. V Brně se taky ztratíte, i když to bude o něco těžší. Ale ve městě velikosti Žďáru nad Sázavou nebo Jindřichova Hradce se neztratíte,“ vysvětluje historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Čtěte také
Chartista a básník Vít Bohumil Homolka ze Žďáru nad Sázavou se na perzekuci s odstupem času dívá s nadhledem: „Za trest mě přesunuli do Svratky, do hospody 4. cenové skupiny, a mysleli si, že se tam budu trápit. A já jsem se tam naopak velmi rychle zabydlel, s místními jsme si kápli do noty a měli jsme se rádi.“
Jenže pak začala Státní bezpečnost obrazně řečeno utahovat šrouby a Vítu Bohumilu Homolkovi paradoxně přišla pomoc z míst, odkud by to nečekal:
„Potom mě vyslýchali, napíchli se mi na telefon a začalo to být docela krutý. Já jsem shodou okolností nastoupil na vojnu, a tak jsem tomu nejhoršímu pronásledování utekl.“
Jako na talíři
Pražští organizátoři Charty 77 na systematické získávání podpory mimo metropoli zjevně vůbec nemysleli. Přesto se našli jedinci jako Vít Homolka, kteří si k chartě našli cestu a hlavně odvahu ji podepsat.
Čtěte také
Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů se zaměřuje na jižní Čechy, ale způsob šíření charty se dá zobecnit:
„Obvykle to bylo tak, že někdo někoho znal a někomu ho doporučil. Hlavně v první fázi byla charta skoro výhradně pražskou záležitostí, teprve později přibyli signatáři z Brna, ze kterého se stala taková druhá základna. Ale šířila se spíš nahodile na osobní bázi. Že by se třeba někdo vydal systémově vyhledávat a přesvědčovat lidi k podpisu, řekněme, do jižních Čech nebo jinam, to nebylo.“
Jedno je na malých městech společné: Všichni vás znají, všichni o vás vědí. Státní bezpečnost vás může mít jako na talíři.
Libor Svoboda
Pro podepsání Charty 77 na venkově bylo potřeba většího odhodlání, přesvědčení a možná i osobní statečnosti než v Praze a třeba i v Brně.
Čtěte také
„Jestli na to dnes někteří vzpomínají spíš s nadhledem a říkají, že se jim vlastně nic moc nedělo, a jiní mluví o šikaně, to je normální. Tak je to vždycky. Ale jedno je na malých městech společné: Všichni vás znají, všichni o vás vědí. Státní bezpečnost vás může mít jako na talíři. Šikana nemusela přicházet jen z úředních míst. Mohla přijít i od spoluobčanů, jak už to někdy bývá. Takové to: ‚No jo, ty jsi najednou politický, viď? Co si o sobě myslíš? Kdo na tebe čeká?‘ Uvědomme si, že velká část lidí s tím režimem upřímně sympatizovala a vyhovoval jí. Takže tomu chartistovi mohli dávat prostě najevo, že ho považují za škůdce,“ upozorňuje historik.
Tento pořad Téma plus je věnovaný hlavně příběhu Víta Bohumila Homolky a potažmo všem disidentům, kteří byli tak trochu ve stínu známějších hlavně pražských osobností. Podpisem komunisty nenáviděného dokumentu možná prokázali takoví zapadlí chartisté ještě větší osobní statečnost než ti více známí ve velkých městech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.