Jako škůdce a přímo na talíři StB. Básník Vít Bohumil Homolka podepsal Chartu 77 na malém městě

„V Praze se ztratíte. V Brně se taky ztratíte, i když to bude o něco těžší. Ale ve městě velikosti Žďáru nad Sázavou nebo Jindřichova Hradce se neztratíte,“ vysvětluje historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Čtěte také

Chartu 77 nepodepisovali pouze disidenti, ale třeba hodinář z Opočna, říká historik

Chartista a básník Vít Bohumil Homolka ze Žďáru nad Sázavou se na perzekuci s odstupem času dívá s nadhledem: „Za trest mě přesunuli do Svratky, do hospody 4. cenové skupiny, a mysleli si, že se tam budu trápit. A já jsem se tam naopak velmi rychle zabydlel, s místními jsme si kápli do noty a měli jsme se rádi.“

Jenže pak začala Státní bezpečnost obrazně řečeno utahovat šrouby a Vítu Bohumilu Homolkovi paradoxně přišla pomoc z míst, odkud by to nečekal: 

„Potom mě vyslýchali, napíchli se mi na telefon a začalo to být docela krutý. Já jsem shodou okolností nastoupil na vojnu, a tak jsem tomu nejhoršímu pronásledování utekl.“

Jako na talíři

Pražští organizátoři Charty 77 na systematické získávání podpory mimo metropoli zjevně vůbec nemysleli. Přesto se našli jedinci jako Vít Homolka, kteří si k chartě našli cestu a hlavně odvahu ji podepsat.

Čtěte také

Bývalí komunisté a Charta 77? Byli jsme rádi, že konečně dělají něco dobrého, vzpomíná farář Rejchrt

Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů se zaměřuje na jižní Čechy, ale způsob šíření charty se dá zobecnit:

„Obvykle to bylo tak, že někdo někoho znal a někomu ho doporučil. Hlavně v první fázi byla charta skoro výhradně pražskou záležitostí, teprve později přibyli signatáři z Brna, ze kterého se stala taková druhá základna. Ale šířila se spíš nahodile na osobní bázi. Že by se třeba někdo vydal systémově vyhledávat a přesvědčovat lidi k podpisu, řekněme, do jižních Čech nebo jinam, to nebylo.“

Jedno je na malých městech společné: Všichni vás znají, všichni o vás vědí. Státní bezpečnost vás může mít jako na talíři.
Libor Svoboda

Pro podepsání Charty 77 na venkově bylo potřeba většího odhodlání, přesvědčení a možná i osobní statečnosti než v Praze a třeba i v Brně.

Čtěte také

Hra na přestavbu. Jak KSČ v roce 1987 nevyšel pokus zavést jen ekonomické reformy, ne ty politické

„Jestli na to dnes někteří vzpomínají spíš s nadhledem a říkají, že se jim vlastně nic moc nedělo, a jiní mluví o šikaně, to je normální. Tak je to vždycky. Ale jedno je na malých městech společné: Všichni vás znají, všichni o vás vědí. Státní bezpečnost vás může mít jako na talíři. Šikana nemusela přicházet jen z úředních míst. Mohla přijít i od spoluobčanů, jak už to někdy bývá. Takové to: ‚No jo, ty jsi najednou politický, viď? Co si o sobě myslíš? Kdo na tebe čeká?‘ Uvědomme si, že velká část lidí s tím režimem upřímně sympatizovala a vyhovoval jí. Takže tomu chartistovi mohli dávat prostě najevo, že ho považují za škůdce,“ upozorňuje historik.

Tento pořad Téma plus je věnovaný hlavně příběhu Víta Bohumila Homolky a potažmo všem disidentům, kteří byli tak trochu ve stínu známějších hlavně pražských osobností. Podpisem komunisty nenáviděného dokumentu možná prokázali takoví zapadlí chartisté ještě větší osobní statečnost než ti více známí ve velkých městech.