Jak se osidlovalo pohraničí. Vyhnané Němce střídali zprvu gastarbeiteři a Maďaři, pak Češi z ciziny

„Ta modernizace a racionalizace nešla tak rychle, jak se očekávalo, a to ani později. Když v roce 1949 přišla první pětiletka, tak ani ta nějaké modernizaci a racionalizaci příliš nepřála,“ říká v úvodu druhého dílu seriálu o osidlování pohraničí historik Tomáš Dvořák z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Čtěte také

Jak se osidlovalo české pohraničí. Německou půdu obsadili Češi, z majitelů byli bezmála otroci

Stát se musel po pracovních silách a obyvatelích pro pohraničí poohlédnout mimo republiku. Československo tak bylo mezi prvními zeměmi, které začaly využívat takzvané gastarbeitery.

Po válce tak k nám přišlo pracovat několik tisíc Italů, další pracovní síly byly najímány v Bulharsku a Rumunsku a také v Polsku. Tito lidé ovšem přicházeli jen za prací na omezenou dobu. Nepočítalo se s nimi jako s osídlenci.

Chyběly znalosti

K osídlení uprázdněného pohraničí vláda vyzvala Čechy, kteří žili v cizině. Takzvané reemigranty. Čechy z Německa, Rumunska, Francie, ukrajinské Volyně a dalších oblastí. Mnozí skutečně volání své staré vlasti vyslechli. Jejich návrat nebyl vždycky snadný.

Nezřídka šlo o druhou nebo třetí generaci, která žila v cizině, a proto tito lidé často nemluvili dobře česky, nebo nemluvili česky vůbec.

Jak podotýká historik Andreas Wiedemann, docházelo k paradoxní situacím, kdy Československo odsunulo Němce, a místo nich přicházeli Češi dosud žijící v Německu, kteří ale hovořili pouze německy.

Čtěte také

Jak vypadalo dosídlení Šumavy? Náš dům zabavili a museli jsme odejít. Venku už ale stály dvě rodiny z Rumunska, vzpomíná pamětník

Reemigranti se lišili i oblečením, zvyky nebo stravou. Nebyli proto často dobře přijímání ze strany domácího obyvatelstva. To velice těžce nesli Volyňští Češi, kteří si svou starou vlast idealizovali, i na Volyni pěstovali českou kulturu, zachovávali si češtinu. Střet s československou realitou byl tvrdý.

Časopis Sdružení Čechů z Volyně Věrná stráž 1. května 1947 napsal: „Velmi bolestně na nás zapůsobilo, že naše stará vlast, které jsme zůstali vždy vlastní děti a že se k nám chová macešsky a že nás nepřijala jako své.“ Úryvek cituje ve své knize Pojď s námi budovat pohraničí Andreas Wiedemann.

V pohraničí nadále zůstávali i někteří českoslovenští Němci. Jednak to byli Němci ze smíšených česko-německých manželství, jednak takzvaní odborníci. Lidé, kteří ovládali zvláštní výrobní postupy jako skláři, malíři porcelánu, modeléři, rukavičkáři a podobně, případně lidé vysoce kvalifikovaní.

Čtěte také

Komunisté slibovali rumunským Slovákům, že budou moct na Šumavě pěstovat papriku a kukuřici, říká spisovatel Sichinger

Leckdy je československý stát držel v zemi proti jejich vůli, dokud své znalosti a dovednosti nepředali českým pracovníkům.

Další skupinou, která pomohla osídlit pohraničí, byli uprchlíci z Řecka, kde zuřila občanská válka.

Tato pestrá směs lidí to už od počátku neměla lehké a leckteří se záhy vraceli zpátky. Většinou hornaté pohraničí se zdálo mnohým nehostinné.

Ačkoli první poválečný podzim sklízeli na polích zkonfiskovaných Němců slušnou úrodu, v dalších letech už tomu tak nebylo. Novým obyvatelům chyběly znalosti, jak hospodařit na chudých kamenitých hlínách a jak se vyrovnávat s náročnějšími klimatickými podmínkami.