Jak se osidlovalo pohraničí. Vyhnané Němce střídali zprvu gastarbeiteři a Maďaři, pak Češi z ciziny
První rok po válce přišlo osidlovat pohraničí opravdu velké množství lidí z vnitrozemí. Přesto se brzy ukázalo, že ani s Maďary, kteří byli do pohraničí odsouváni ze Slovenska, jich není tolik, aby zvládli zajistit chod zemědělství a průmyslu. Ani zamýšlená modernizace a racionalizace práce, která podle původních předpokladů měla nahradit pracovní síly ztracené odsunem, nevyšla.
„Ta modernizace a racionalizace nešla tak rychle, jak se očekávalo, a to ani později. Když v roce 1949 přišla první pětiletka, tak ani ta nějaké modernizaci a racionalizaci příliš nepřála,“ říká v úvodu druhého dílu seriálu o osidlování pohraničí historik Tomáš Dvořák z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Čtěte také
Stát se musel po pracovních silách a obyvatelích pro pohraničí poohlédnout mimo republiku. Československo tak bylo mezi prvními zeměmi, které začaly využívat takzvané gastarbeitery.
Po válce tak k nám přišlo pracovat několik tisíc Italů, další pracovní síly byly najímány v Bulharsku a Rumunsku a také v Polsku. Tito lidé ovšem přicházeli jen za prací na omezenou dobu. Nepočítalo se s nimi jako s osídlenci.
Chyběly znalosti
K osídlení uprázdněného pohraničí vláda vyzvala Čechy, kteří žili v cizině. Takzvané reemigranty. Čechy z Německa, Rumunska, Francie, ukrajinské Volyně a dalších oblastí. Mnozí skutečně volání své staré vlasti vyslechli. Jejich návrat nebyl vždycky snadný.
Nezřídka šlo o druhou nebo třetí generaci, která žila v cizině, a proto tito lidé často nemluvili dobře česky, nebo nemluvili česky vůbec.
Jak podotýká historik Andreas Wiedemann, docházelo k paradoxní situacím, kdy Československo odsunulo Němce, a místo nich přicházeli Češi dosud žijící v Německu, kteří ale hovořili pouze německy.
Čtěte také
Reemigranti se lišili i oblečením, zvyky nebo stravou. Nebyli proto často dobře přijímání ze strany domácího obyvatelstva. To velice těžce nesli Volyňští Češi, kteří si svou starou vlast idealizovali, i na Volyni pěstovali českou kulturu, zachovávali si češtinu. Střet s československou realitou byl tvrdý.
Časopis Sdružení Čechů z Volyně Věrná stráž 1. května 1947 napsal: „Velmi bolestně na nás zapůsobilo, že naše stará vlast, které jsme zůstali vždy vlastní děti a že se k nám chová macešsky a že nás nepřijala jako své.“ Úryvek cituje ve své knize Pojď s námi budovat pohraničí Andreas Wiedemann.
V pohraničí nadále zůstávali i někteří českoslovenští Němci. Jednak to byli Němci ze smíšených česko-německých manželství, jednak takzvaní odborníci. Lidé, kteří ovládali zvláštní výrobní postupy jako skláři, malíři porcelánu, modeléři, rukavičkáři a podobně, případně lidé vysoce kvalifikovaní.
Čtěte také
Leckdy je československý stát držel v zemi proti jejich vůli, dokud své znalosti a dovednosti nepředali českým pracovníkům.
Další skupinou, která pomohla osídlit pohraničí, byli uprchlíci z Řecka, kde zuřila občanská válka.
Tato pestrá směs lidí to už od počátku neměla lehké a leckteří se záhy vraceli zpátky. Většinou hornaté pohraničí se zdálo mnohým nehostinné.
Ačkoli první poválečný podzim sklízeli na polích zkonfiskovaných Němců slušnou úrodu, v dalších letech už tomu tak nebylo. Novým obyvatelům chyběly znalosti, jak hospodařit na chudých kamenitých hlínách a jak se vyrovnávat s náročnějšími klimatickými podmínkami.
Související
-
Nejdřív přišlo vysídlování a pak zas osídlování pohraničí
Po násilném poválečném vysídlení českých Němců z pohraničí, zahájil československý stát masové osídlování opuštěného území.
-
Politolog: Sudety se nevzchopily ani po roce 1989. Nevím, jestli máme nástroje, které by to změnily
Ať se ve veřejné sféře děje cokoli, Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj, tedy bývalé Sudety, se na mapě často od zbytku České republiky odlišují.
-
Odsun očima dětí. Příběhy českých Němců, kteří museli opustit svou vlast
Historie se opakuje. Davy uprchlíků překračují hranice a míří do nejistoty. Co je asi čeká? Je dost těch, kteří odmítají přijímat hladové krky s otevřenou náručí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.