Cestu k únoru 1948 vyšlapaly i demokratické strany

3. březen 2018
Únor 1948, komunisté snadno převzali moc v Československu

Termín únor 1948 si s přídomkem Vítězný už nepamatuji. Jako člověk narozený v roce 1990 mám s nástupem komunismu spojená spíš slova převrat nebo puč.

Ať tomu ale říkáme jakkoliv, bavíme se o časovém rozmezí několika dnů, kdy komunisté vlastně velice snadno a elegantně převzali moc v Československu. Neodbytně se nabízí otázky: Jak je to možné, že Československo přešlo do východního bloku tak snadno? Proč demokratické síly neviděly to blížící se nebezpečí a nezabránily mu?

Komunisté byli za tzv. první republiky otevřeně antisystémová strana. Jezdili se do Moskvy učit, jak ostatním zakroutit krkem, měli otevřeně revoluční program a velmi konfrontační rétoriku. Málokterá strana s nimi chtěla mít něco společného.

Po 2. světové válce se ale situace změnila. Komunisté se široce podíleli na protinacistickém odboji. A také dokázali přesvědčit exilové demokraty, aby přistoupili na Košický vládní program.Ten přinesl zásadní změny. Jednak došlo k masivnímu znárodnění. A také k omezení demokracie. Pravicové strany byly zakázány kvůli kolaboraci s nacisty. A v poválečném Československu tak v rámci Národní fronty vládli jen komunisté, národní socialisté, sociální demokraté, lidovci a slovenští demokraté.

„Demokraté se stali obětí podmínek, které samy pomáhaly vytvářet,“ míní historik Jakub Rákosník a dodává, že „v roce 1945 začíná revoluce, na které se podílí jak umírnění demokraté, tak i radikální komunisté. Nekomunisté přitakají tomu, aby se prolomil princip retroaktivity, porušil pluralismus a porušily zásady právního státu.“ Podle něj v pak roce 1947 nastává situace, že demokratické strany považují revoluci za splněnou a chtějí se vrátit k normálnímu stavu, ale komunisté jako představitelé radikální síly chtějí pokračovat. A dotáhnout změny až do konce, čemuž už demokraté nemohou v únoru 1948 zabránit.

Vysídlenému pohraničí slíbil komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš rozsáhlé pozemkové reformy

Vystřízlivění přinesly první volby

Nekomunistické strany věřily, že si v roce 1946 rozeberou voliče zakázaných stran a dosáhnou slušného výsledku. Z omylu je vyvedlo vítězství Komunistické strany, která získala kolem 40 procent hlasů. Uspěli hlavně ve vysídleném pohraničí, kterému komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš slíbil rozsáhlé pozemkové reformy. Komunistům hrálo do karet i to, že většinu československého území osvobodila sovětská armáda.

Levice zaznamenala nárůst popularity po celé Evropě. Podle Jakuba Rákosníka hlavně kvůli zkušenostem z předválečných let. „Obyvatelstvo má zkušenost s 15 mizernými roky. Nejprve Velká hospodářská krize. A aniž by se Evropa dokázala zmátořit z ekonomického propadu, tak přijde 2. světová válka. Objevily se taky tendence zvýšit dohled státu nad ekonomikou,“ říká Rákosník.

Demokraté se nedokázali sjednotit

Po volbách v roce 1946 si komunisté udržují nejdůležitější ministerstva. Kromě zemědělství ovládají také ministerstva vnitra, informací, financí a vnitřního obchodu. Přes tajného člena KSČ generála Ludvíka Svobodu mají vliv i na armádu. Začínají provádět kádrové změny v bezpečnostních složkách, pomocí vykonstruovaných procesů se zrádci a kolaboranty odstavují nepohodlné politiky z konkurenčních stran. A skrze ministerstvo informací ovládají i média.

03465523.jpeg

„Demokratické strany se nedokázaly sjednotit a vytyčit si společný program proti komunistům,“ vysvětluje historik Jiří Kocián, proč se demokratické strany nedokázaly ubránit stupňujícímu tlaku. „Demokraté spoléhali na parlamentní mechanismy, chtěli dosáhnout vítězství přes jednání, ale komunisté tradiční mechanismy obešli a využili nátlaku ulice,“ dodává Kocián.

Podobně kriticky vnímá situaci i historik Jaroslav Rokoský. „Demokratické strany Národní fronty daly přednost svým stranickým zájmům před pluralitní demokracií. A to se jim vymstilo, ta krátkozrakost, se kterou začaly třetí republiku po válce vytvářet,“ říká Rokoský. Ale dodává, že komunisté měli podporu i kulturních elit. A samozřejmě i Sovětského svazu, což byla oproti slabým demokratům zásadní výhoda.

Všichni nesou svůj díl viny

Klement Gottwald

Demokratické strany udělaly v letech před únorem 1948 celou řadu chyb. Byly rozhádané, slabé a málo prozíravé. Oproti nim stáli dobře připravení komunisté, kteří šli tvrdě a promyšleně za svým cílem. Na druhou stranu, při hledání viníků by bylo příliš pohodlné ukázat prstem tu na komunisty a tu na demokraty. Protože poválečná společnost přála radikálním změnám jako celek.

Když nad únorem 48 přemýšlím, na mysli mi vytane spíš velmi volná parafráze na repliku z dramatu Ovčí pramen od Lope de Vegy, kdy vyjde najevo, že vrahem není jeden konkrétní muž, ale vesnice jako celek. Jen s tím rozdílem, že dnes se kromě komunistů ke svému podílu na zániku třetí republiky už nikdo nepřizná.

Historie se neopakuje. Je vždy unikátní. Ale v dějinách můžeme vidět určité paralely. A demokraté se tak z chyb svých předků dnes můžou alespoň poučit. „Je dobré, když se demokratické síly spojí bez ohledu na ideje. Jakmile jsou rozděleny a vyčkávají, je to vždycky chyba, která oslabí demokratický systém. Nemusí to skončit jeho koncem, ale vždy ho to oslabí,“ uzavírá Jiří Kocián.